Jeho otec, legendární klasik českého divadla a filmu Ilja Prachař (například pověstný Trautenberg), přišel do Ostravy ze zlínské scény.
„Táta přišel do ostravského divadla s panem Holým, Adamírou, Langmilerem. Bylo jich hodně, asi deset herců. Tady byl shodou okolností tehdy ředitelem divadla můj pradědeček Drahoš Želenský. Moje máma měla sedmnáct let. Mám starší sestru, já se sice narodil až v roce 1959, ale de facto jsem tímto Ostravák, to se nedá zpochybnit,“ konstatuje s vážným výrazem David Prachař.
David Prachař David Prachař - pohodář v roce 2006. Český herec, dabér, syn herce Ilji Prachaře a také otec herce a zpěváka Jakuba Prachaře, se narodil 15. ledna 1959. David Prachař v roce 1982 ukončil herecká studia na pražské DAMU a byl angažován v divadle S. K. Neumanna (dnes Pod Palmovkou). V roce 1994 přešel s režisérem Janem Nebeským do Divadla Komedie. Po jeho zániku se v roce 2002 stal členem činohry Národního divadla. V roce 1994 dostal cenu Alfréda Radoka za roli Hamleta a roce 2001 stejné ocenění za Marlowova Fausta. Je držitelem Thálie a také ceny Františka Filipovského za dabing. Do Ostravy zajíždí s divadlem pravidelně, diváci jej mohou vidět každoročně. |
Se zdejším regionem jej pojí i další rodinný vztah.
„Je tady pouto skrze mou babičku, která byla z Břidličné a posléze bydlela v Bruntále, což není tak strašně daleko od Ostravy. Jeseníky a Beskydy spolu souvisí. Jako děti jsme od svých čtyř let jezdily do Břidličné. Bruntál, to bylo město stižené přítomností ruských vojsk, která tady byla od roku 1968 ubytovaná, takže to tam za těch 25 let trošku zdecimovala. Město dostalo hroznou ránu, naštěstí se z toho už vzpamatovalo,“ utěšuje se Prachař.
Poznal jsem to tu po čuchu
Když jako dítě ještě jezdíval do Ostravy, vybavoval si ji takřka po čuchu. Takové vzpomínky nevybledly ani po více jak padesáti letech. „Úplně jasně si pamatuju, že když jsme jezdívali na výlety, tak v Ostravě byl takový ten charakteristický zápach kouře. Velice specifického kouře. Když bylo nad ránem a jeli jsme z divadla, byla ve vzduchu žlutavá mlha,“ líčí expresivně.
Jako dítě si pamatuje také na seriál Dispečer. „Josef Kobr v něm ztvárnil svérázného kapelníka hornické dechovky, hrál i fáral zároveň. Taky jsme jako děti vnímaly, že je tady Věra Špinarová a že je Ostrava v rámci kultury progresivní město, což trvá dodnes,“ míní Prachař.
Ze současných aktivit v tomto směru oceňuje zdejší festivaly jako Colours of Ostrava nebo Dream Factory. „Máte tady skvělé divadelní prostory, kluby vhodné pro experimentální věci. Je vidět, že tady jsou peníze na cílené věci,“ dodává Prachař. V současnosti tento činorodý herec navštěvuje Ostravu především v létě, když se na Slezskoostravském hradě konají Letní shakespearovské slavnosti.
„Vždy jsme ubytováni v blízkém hotelu, stačí přejít náměstí a jsme na hradě. Takže když byla teď ta třeskutá vedra, půjčil jsem si kolo a jezdil na něm po okolí, načež jsem se koupal v Ostravici. Pamatuju si, že jako dítě, když jsem viděl Ostravici, tak jsem se úplně vylekal a v životě by mě nenapadlo do ní vlézt. Teď je čistá a vedou kolem ní cyklostezky. Hrozně se mi to tam líbilo a strávil jsem tím pět dní a ještě jsem zajel za tetou v Opavě, což je mimořádně krásné město,“ vypráví Prachař.
Ostravský divák? Ideální...
Při diskusi je na něm hned poznat, že Ostrava je pro něj synonymem pro téměř celý region. „Ostrava je komplikované město, protože to není jenom Ostrava, ale Poruba, Havířov, Karviná, Frýdek-Místek, takový velký region, dohromady i s pohraničím, kde je třeba Český Těšín. Brno je uzavřené velké město, kdežto tady to tak není,“ srovnává.
David Prachař v roce 2002 na jevišti Národního divadla v roli Cyrana z Bergeracu.
David Prachař obdržel v roce 2000 při přebírání Ceny Františka Filipovského za vynikající výkon v dabingu.
David Prachař získal v roce 2007 Cenu Thálie.
Jakožto divadelní herec se nemůže ubránit osobitému srovnání zdejšího publika.
„Místního diváka máme rádi, je bouřlivější, nejen konzumní. Takový otevřenější. Je zvláštní, že když si v Brně uděláte legraci z brněnštiny, tak jsou na to hákliví, kdežto když před Ostraváky parodujete jejich mluvu, tak jim to nevadí. Když jsme s Igorem Chmelou tady v Akordu hráli představení Úča musí pryč, kde on představuje ostravského chachara, který celou dobu mluví ostravsky, tak lidi byli spokojení. Mají humorný vztah sami k sobě, proto jsou vřelí a v dobrém, pozitivním slova smyslu naladěni. V Akordu hrajeme dost často, už asi po patnácté. Někdy i přespíme a hrajeme ráno od devíti pro školy,“ říká David Prachař.
Rád taky mezi řečí zavzpomíná na své místní kolegy, některé z nich zná už z doby studií.
„Ostravští herci, to bylo moje prokletí. Ještě když jsem hrál na Palmovce. Honza Fišar si mě vždycky vyzvedl na hotelu a pak mě vrátil v tak podroušeném stavu, že jsem si z Ostravy nepamatoval skoro nic. Ve Vítkovicích jsme bydleli v hotelu s bazénem u stadionu. Když jsme chtěli jít na bazén, tak nám řekli, že nefunguje, protože před námi tady slavilo Divadlo Na zábradlí a naházeli do něj všechny květiny, které dostali. Pak jej čtrnáct dní čistili. Fišar-Jirman, fakt několik krušných večerů. Fišar je sice z Prahy ale už tady úplně zapadl,“ usmívá se herec.
Na paměti mu vyvstane ještě jeden nezapomenutelný obraz, je z doby, kdy navštěvoval známého hereckého barda Miroslava Holuba.
„Ten měl na Malé Morávce chalupu. On vypadal jak Čingischán, zahradou mu protékala řeka. Každé jaro si tam nechal náklaďákem přivézt alkohol, od rumu přes myslivce po víno, a ten zakomponoval do té řeky, protože neměl ledničku. Měl speciální hrabičky a pilo se to, co zrovna vylovil. Za hodinu už jste si nepamatoval, kde jste,“ směje se David Prachař.
