Jeden z filmů, černobílý Control, natočil světoznámý nizozemský fotograf Anton Corbijn, jehož poznala osobně. Snímek o životě zpěváka kapely Joy Division Iana Curtise uvedla v nově opravené budově bývalého obchodního domu Ostravica.
„Ani jsem netušila, že Iana Curtise zničila špatná léčba, bezvýchodnost této situace, hluboké deprese. Původně jsem si myslela, že za jeho smrt mohou drogy. Přitom to byl tak úžasně talentovaný člověk s obrovským emocionálním i morálním kreditem. Dnes už jsou antidepresiva taková, že po nich lidé získají odstup a nadhled, takže si pak nemusejí hodit smyčku,“ zamýšlí se Jarcovjáková.
Libuše JarcovjákováZnámá fotografka se narodila v roce 1952 v Praze. V 70. a 80. letech fotografovala bez příkras členy romské, vietnamské nebo homosexuální komunity. V roce 1985 emigrovala do Západního Berlína. V současnosti se věnuje také pedagogické praxi. V roce 2018 jí Asociace profesionálních fotografů České republiky udělila cenu Osobnost české fotografie za rok 2017. Toto ocenění obhájila i o rok později. |
„Řekla bych, že Ostrava byla ve své době také bezvýchodná, zvláště ulice v ní. Úvodní záběry z Controlu, jak herci utíkají a jsou obklopení horami, to je jako odtud, z Ostravska. Vy jste tady taky tak obklopeni tou úžasnou přírodou z nedalekých Beskyd,“ doplnila fotografka.
Foto a kamera
Jak vidí dnešní svět fotografie? „Dříve třeba focení zabraňovalo dělat filmovou kameru, ale to už dávno neplatí. Je tady celá plejáda absolventů fotografických škol, kteří jsou výborní kameramani. Oba obory k sobě mají blízko, vím, že řada fotografů nakonec u kamery skončí, protože je to přeci jen živí,“ říká Jarcovjáková.
Snímek Control se ten večer stal i první veřejnou projekcí na ještě neuspořádaném staveništi, kde na zdi poblíž schodiště obchodního domu byly vidět improvizovaně pověšené černobílé fotografie z cyklu o vietnamské komunitě v bývalém Československu.
„Chtěli po mně nové fotky, ale nebyla jsem je schopna narychlo dodat, a nakonec se ukázalo, že tyto mé snímky zůstaly v ostravské galerii Díra, kde jsem měla výstavu předloni. Takže jsme zaimprovizovali a stalo se,“ směje se Jarcovjáková.
„Mně se tady strašně líbí“
Její vztah k Ostravě se vyvíjí řadu let, přes výstavy ve fotogaleriích, ale také v rámci pedagogické činnosti.
„Doufám, že ho budu mít lepší a lepší, protože pokaždé, když sem přijedu, tak si uvědomím, že se mně tady strašně líbí! Že mě Ostrava inspiruje a že bych tady chtěla strávit delší čas,“ říká Jarcovjáková s tím, že v posledních letech ji do Ostravy přivedly zvláštní věci.
„Byla jsem tady předsedkyní u maturitní komise na místní umělecké škole. Také jsem byla oponentem na Fakultě umění na Ostravské univerzitě. Oponovala jsem například práci Zuzany Šrámkové, která je úzce spojena s Ostravou. Takové to byly příležitosti, abych sem přijela a zjistila, jak se mně tady líbí,“ vypráví Jarcovjáková.
Zhruba před sedmi lety se zúčastnila akce Ostrava foto: „Tehdy jsem tady strávila asi nejdelší dobu, možná i týden. Také jsem měla výstavu ve Fiducii, ale myslím, že by bylo nejlepší, kdyby se mně tady povedlo najít nějakou stáž, protože Ostrava je tolik fotogenická! Pokaždé mě velice láká v ní fotografovat.“
Přestože Libuše Jarcovjáková žije daleko více přítomností a nemůže si vynachválit současnou proměnu metropole, vybavila si i své návštěvy z osmdesátých let, ještě před svou emigrací do Západního Německa.
„V Ostravě jsem nikdy předtím nefotila, i když jeden z mých nejlepších kamarádů je z Ostravy. Bydlel v paneláku na nějakém sídlišti. Tehdy mně to tady přišlo strašně… když to tak řeknu, a použiju slovo…kovbojský. Myslím to tak, že třeba charaktery, které v Elektře tehdy posedávaly a postávaly, tak byly velice originální a jednoznačně jiné,“ vysvětluje Jarcovjáková.
Projekce krátkých dokumentárních filmů dnes v Ostravě zahájila další ročník OKO |
„Lidé z nějakých provozů, ale nefotila jsem je, protože nemohu fotit to, co úplně neznám. Potřebuju s nimi strávit nějaký ten čas, a také proto jsem se sem nikdy k focení zatím nedostala. Závidím Viktoru Kolářovi, že je zdejší rodák a že to tady má tolik prožité,“ jmenuje fotografka jednoho z nejznámějších ostravských kolegů.
S odvrácenou stránkou Ostravy spojuje Libuši Jarcovjákovou například tvorba její mladší kolegyně Zuzany Šrámkové, která v Ostravě spolupořádala poloundergroundový festival Chee Chaak a také zachytila na silných černobílých snímcích některé rozpadající se ostravské budovy.
„Zuzka fotografovala cyklus, který byl zasazen do objektu na spadnutí. Ostravské vedení tehdy umožnilo studentům, že v něm mohli bydlet snad za korunu. Polorozpadlé prostředí se stalo dějištěm její úžasné bakalářské práce, bylo to strašně silné a krásné. Takže jsem si pak říkala, že bez toho, aniž by tady měl člověk možnost bydlet a měl tady nějaké zázemí, tak bez toho to prostě nejde,“ doplňuje Jarcovjáková a znovu opakuje, jak ji Ostrava opětovně okouzlila.
„Tím, kam se za těch pár let posunula a co všechno se tady stalo. Nejenže se Ostrava diametrálně změnila od těch osmdesátých let, ale i třeba oproti roku 2016, když jsem do ní jezdila. To jsou veliké pozitivní změny a důvod, proč jsem tady úplně nadšená,“ říká.
Výstava fotografií Libuše Jarcovjákové v roce 2021 v Českých Budějovicích (19. prosince 2024)
Další spojnicí mezi Ostravou a Libuší Jarcovjákovou je totalitní doba, když fotila svá pověstná díla uprostřed homosexuální komunity v Praze.
„Nemohla jsem do klubu jen tak proniknout a přijít jako na safari v parku, to by nebylo ono. Musela jsem si tam nejdříve vytvořit svoje zázemí. Pamatuji si, že do gay klubů v Praze jezdilo hodně Ostraváků, že to byly takové víkendové zájezdy,“ tvrdí Jarcovjáková. „Bylo to hrozně fajn, když takový zájezd z Ostravy do T-klubu přijel. Dostali se do něj jenom ti, kteří do této společnosti patřili. Jádro tvořili lidé, kteří byli se vším absolutně srozuměni a nikde nic nemuseli tajit.“
Existence takového prostředí jí přišla neuvěřitelná. „Šel jste šedou Prahou: všechno zavřené, domy padající, sešel jste po schodech, otevřely se dveře a tam byl ráj, hudba, teplo, přátelství, láska, disko, všechno,“ vypráví Jarcovjáková. „Třeba tam vystupoval velmi často známý mim Jaroslav Čejka, o kterém jsem ani nevěděla, že pochází z Ostravy, měl takové specifické oči. No a ten můj kamarád, který mě do tohoto prostředí původně přivedl, tak to byl také Ostravák, který posléze začal žít v Praze.“
