Postupem času a za vlivu dalších osobností se z Matuška stal osobitý autor, jehož vrcholem nejsou jen fotografické výstavy originálních miniatur, ale také třeba publikování v prestižním německém časopise Photonews, vytváření vlastních aforismů a podpora začínajících fotografů.
„Fotografovat jsem začal až někdy v jedenácti letech, fotky mi do té doby nic neříkaly. Ani mi moc neříkalo výtvarné umění, dlouhou dobu jsem se musel ptát jiných, jestli je to dobré. Nerozuměl jsem tomu, nenáviděl jsem kreslení. Zato mi šlo psaní, a tak jsem jednou vyměnil svou práci za nákresy od spolužáka. Jenže učitel na to přišel a dostali jsme oba kouli. Dnes, když dělám kontaktní miniatury, jde snad o nějaké probuzení zakrnělého citu,“ říká fotograf Matušek.
Jeho miniatury, v rozměrech několika málo centimetrů a spárované většinou do dvojic, jsou pověstné, vídají je návštěvníci nejen ostravských galerií, ale také například v pražském Ateliéru Josefa Sudka.
Otakar MatušekFotograf a aforista, který pracuje s neobvyklým formátem kontaktních miniatur, se narodil v roce 1953 v Ostravě. Vystudoval obor silnoproud na elektroprůmyslovce ve Vítkovicích. Odmaturoval v roce 1971. Poté pracoval v koksovně Nové huti Klementa Gottwalda, aby si zkrátil vojnu na pět měsíců. Fotografování se věnoval dlouho především z osobní záliby, vystavovat začal až posléze. S úmrtím manželky Mileny v roce 2005 se vypořádal po svém, zvýšením tvůrčího úsilí a dalším vystavováním. Začala éra jeho kontaktních miniatur. V roce 2014 Matuškově tvorbě věnoval prostor německý fotografický časopis Photonews. „Matuškova solitérní a introvertní práce zrála v tichu jeho složitého života a zhutnila se do vzrušujícího díla. Teď by bylo načase, aby byl kosmos jeho obrazů objeven a reflektován veřejností. Stojí za to!“ prohlásil Denis Brudna ze zmíněného časopisu. Předloni Matušek vystavoval například v Ateliéru Josefa Sudka expozici nazvanou Nemožnost vran. |
Kniha Ludvíka Součka působila na mladíka, který začal zanedlouho pracovat v tehdejší Nové huti Klementa Gottwalda v ubíjejícím režimu, přímo zázračně.
Velká osobnost Sousedík
„Fascinovalo mě, jak mi do té doby nebylo známo, čím fotografie působí. Do té doby jsem to přisuzoval tomu, že na nich je vyfoceno něco zvláštního. Nenapadlo mě, že jde o zásluhu samotného autora, jeho vidění. Tyto iluze se mi podařilo setřást až v okamžiku mého studia na Lidové konzervatoři,“ říká Matušek o škole, která nejdříve působila v Mariánských Horách a pak se přestěhovala do Hulvák. Dnes se nachází v Ostravě-Přívoze.
Ve škole se setkal s osobností, která jej výrazně ovlivnila v názorech. „Teoretik a pedagog Bořek Sousedík, člověk – osobnost, od které jsem se mohl ledacos přiučit, byl osobitý, nesmlouvavý a hodně věděl. Říkal nám například, že dobré umění – umělecké dílo – sjednocuje různost. Anebo že vynikající umělecké dílo rozrůzňuje jednotu,“ líčí Matušek své umělecké zrání.
Poté, co odmaturoval, podepsal smlouvu na tři roky do práce na koksovně v Nové huti. Vyhnul se tak dvouleté vojně, kterou mu zkrátili jen na pět měsíců.
„Otevíral jsem dvířka pecí, ze kterých se chrlil oheň“
Ovšem jako citlivého člověka jej mechanická práce ubíjela. „Všude kolem se rozlézal komunismus, něco příšerného. Třeba na enháčku (Nová huť Klementa Gottwalda), kde byly správní budovy a zdravotnické zařízení, se nacházel obrovský nápis, který ještě večer neonově zářil: Komunismus – mládí světa. S manželkou jsme se tomu smáli, protože na rádiu Svobodná Evropa tomu říkali gerontokracie. Byl to hnus, ještě horší než ty dnešní billboardy,“ konstatuje fotograf.
„Všude bylo vidět, jak komunističtí šmejdi všechno zničili, hlupáci nahradili inteligentní lidi,“ kriticky hodnotí Matušek tehdejší totalitní Ostravu.
Vzhledem k nedobrému zdraví na koksovně nakonec strávil jeden rok. „Za měsíc už měli někteří dost. Otevíral jsem dvířka pecí, ze kterých se chrlil oheň, kdežto venku za zády jsem měl mínus dvacet,“ popisuje fotograf tehdejší mrazivé zimy.
Osudová žena inspirací i podporou
Záhy se u něj opětovně utvrdila sociální fóbie, kdy pro něj nebylo možné vycházet ven do nehostinné ostravské ulice a stranil se společnosti. „Sám jsem nevyšel ven, musel mě někdo doprovázet. Matka mě vedla ke ‚skleníkové výchově.‘ Jako dítě za války zažila hodně škaredých věcí. Chtěla mě i se sourozenci uchránit a přehnala to do extrému. Všechno dělala za mě. Ne, že bych nemusel nic doma dělat, ale základem bylo se učit a žádná volnost,“ vypravuje Matušek.
Soustavnější zájem o fotografování mu pak umožnila budoucí manželka. „Má osudová žena Milena se stala mou častou inspirací, ale i velkou podporou v práci. Ve své době jsem zpracovával třeba i šest kinofilmů týdně. Přitom jsem jinak byl spíše líný jako Oblomov. Intuitivně jsem se ale řídil Sousedíkovými radami, který tvrdil, že fotograf nemůže dobře fotit nic jiného než sebe. Například když fotil Josef Sudek, který fotografoval ledacos, tak to nebylo tím, ale jeho viděním. V tom spočíval jeho styl,“ domnívá se Matušek.
„Podle toho, jaká je kdo osobnost, takový z ní dýchá styl. Třeba Viktor Kolář se vyjadřoval k Ostravě, často ji fotil, ale dělal to svým prizmatem nesmírné citlivosti. Já měl jiný přístup. Třeba mě někde zaujal roh baráku, přitom nešlo o žádný vztah k architektuře,“ usmívá se fotograf v penzi, jenž je stále v kontaktu s mladými fotografy a na léto chystá další výstavu.
