„Když jsem sem teď přijel, lákalo mě to zadat si do GPS, jak daleko je odtud Mošnov. Možná že to ještě večer udělám,“ prohlásil hned v úvodu na přípravné recepci v Domě kultury Akord.
K rozhovoru svolil v okamžiku, kdy zjistil, že nebude dotazován na svou expartnerku, slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou.
„Můj vztah k Ostravě je na takové úrovni, že bych o ní dokonce mohl říct, že Ostrava je můj druhý domov. Bez přehánění, protože jsem tady strávil rok a půl vojny na letišti v nedalekém Mošnově,“ konstatoval Konečný.
Vzpomenul, že jeho přítelkyně byla členkou ostravské opery, takže měl možnost vidět hodně místních představení. „Navíc jsem v Ostravě a jejím okolí odehrál řadu koncertů s kapelami. Proto se tady rád vracím i po letech a dokonce ve městě poznávám i některá místa, která jsem měl možnost poznat už z dřívějška, když jsme například z Mošnova jezdili do centra Ostravy. Bylo to většinou u příležitosti brigád v železárně a ocelárně,“ popisuje.
Peter KonečnýHudebník, fotograf a básník Peter Konečný je bývalý partner slovenské prezidentky Zuzany Čaputové. Narodil se v roce 1967 v Pezinku a je považován za všestranného umělce. Dlouhou dobu se věnoval hudbě jako baskytarista nebo kontrabasista. Působil v kapelách Stará Jedáleň nebo Také oné. K hudbě píše i texty, mimo jiné například pro slovenskou kapelu Polemic, Roba Opatovského nebo Beátu Dubasovou. Vydal také sbírku veršů pod názvem Krátký příběh o lásce. S Čaputovou se sice znal od dětství, ale blíže se s ní seznámil právě v okamžiku, kdy měl nafotit její portrét. Je také autorem většiny fotografií z její prezidentské kampaně. V Ostravě byl Konečný mnohokrát, v nedalekém Mošnově absolvoval základní vojenskou službu, posléze do ní jezdil například coby člen kapely Také oné. |
Vojnu si sice na Ostravsku odkroutil, ale moc nadšený z ní rozhodně nebyl. „V Mošnově kromě civilního letiště existovala i vojenská základna, neměli jsme ale žádné stíhačky, které by urputně bránily vlast, jenom helikoptéry. Měl jsem postavení výkonného praporčíka, což byla funkce zabezpečující dodávky materiálu. Mým pracovištěm byla kancelář, i když původně jsem sloužil na pojízdné věži sloužící k řízení letiště v případě nějakého konfliktu,“ odpovídá na dotaz ohledně vojenských povinností.
Tehdy se psal rok 1987 a Ostrava byla pověstná svým znečištěním a těžkým průmyslem.
„Ostrava na mě tehdy nepůsobila moc dobře, protože jsem měl pocit, že ze zdejších domů vyjížděly lokomotivy v oblacích dýmu. Ještě zvláštnější to pak bylo, když jsme přímo jezdili do zdejších továren. O to více mě pak překvapilo, jak se Ostrava změnila. Navštívil jsem ji několikrát po revoluci a dokonce ve mně vznikla touha uvidět opětovně ona místa, kde jsme tehdy pracovali. Byla to místa zajímavá pro svou typickou předrevoluční ostravskou atmosféru, ale už jsem je nedokázal znovu najít, jako kdyby zmizela. Je pravda, že Vítkovické železárny ještě stojí, jenže dříve mi to v ní připadalo celé lepší, působivější. Přitom ale musím říci, že Ostrava mnohem více zkrásněla,“ srovnává rozdíl mezi dobovou a současnou Ostravou.
Vojna? Celkem zbytečně strávený čas
Přestože se vojáci do města nedostali v rámci služby až tak často, něco málo se mu vybaví. „Pamatuji si, jak jsme se jednou z Mošnova vydali do města a všichni jsme měli potřebu si odskočit na místní hřbitov a zakouřit si. Bylo to zrovna na Dušičky a nás nenapadalo nic jiného než si připálit od hřbitovních svící,“ směje se tehdejší příhodě.
Ani na typické horníky s podmalovanýma očima tehdy neměl až tolik štěstí, i když jeho kolegové této oční vizáže využívali i ke svádění děvčat.
„S horníky nebyla až tak příležitost se konfrontovat, přesto se stávalo, že naši vojáci si malovali záměrně oči, aby jako horníci vypadali, protože se domnívali, že na to sbalí některou z místních dívek. Což nebyl můj případ, spíše tato služba pro mě byla v dobové šedi celkem zbytečně strávený čas, ani jsem si odtud neodnesl žádné kamarádství na celý život,“ konstatuje fotograf.
Kapela, divadlo, soutěž
Později se do Ostravy začal vracet s kapelou Také oné, ve které hrával na baskytaru. „Kamarádili jsme s kapelou Buty, několikrát jsme jim předskakovali. Naše přátelství začalo už na Slovensku a pak jsme společně třeba hráli ve známém ostravském klubu Parník,“ vzpomíná si Konečný.
Po revoluci si v Ostravě také našel přítelkyni a jezdil ji navštěvovat do ostravského divadla. „Ostravské divadlo se v mé paměti zapsalo velmi dobře, celkově jsem měl vždy velmi dobrý pocit z českých divadelních scén. To říkám i ve smyslu poznání zákulisí a celkového chodu, nejen herci, ale také inspicienti nebo kostyméři byli velice srdeční, milí. Chovali se k sobě až s mateřskou láskou,“ poznamenává fotograf.
Nedávného pozvání do soutěžní poroty od stavební školy si velmi považuje. „To, že mě pozvali do poroty této soutěže, je pro mě zvláštní zkušenost, nebývám často v roli porotce, je to pro mě velká čest. Je ale pravda, že v souvislosti s prezidentskou kampaní na Slovensku jsem se dostal více do centra pozornosti,“ komentuje svou účast.
Fotografie z mobilu jsou stále kvalitnější
Neopomene ani okomentovat úroveň soutěžních prací. „Snímky mě velmi zaujaly, některé jsou úžasné. Naopak mi je velice líto, že mnoho soutěžních fotografií nedosáhlo na ceny. Jejich autorům bych chtěl především říct, aby se v žádném případě nevzdávali. V soutěži byla i řada fotografií, které bych si i já klidně pověsil do bytu. Takže nevěšet hlavu a jít si za svým, protože ne vždy je to o té kvalitě, ale také o štěstí a řadě jiných okolností,“ dodává.
Pokud fotí on sám, využívá nejen klasickou zrcadlovku, ale velmi rád fotí i mobilem a tyto fotografie také vystavuje. „Dnešní technologie jsou na stále vyšší úrovni, nejslavnější snímky z historie fotografie jsou kvalitativně po technické stránce srovnatelné s tím, co dnes dokáže mobil,“ dodává s tím, že jeho nejoblíbenějším fotografem je proslulý Helmut Newton.
