„Manžela navštěvovali různí spisovatelé s žádostí o textové korektury. A já se na něj jednou naštvala. Pořád u toho seděl, přitom pracoval jen za dobré slovo. Tak mu říkám: Poslouchej, když to děláš pro druhé, proč bychom si my sami nemohli založit nakladatelství, počítače přece už máme? Oponoval. Zejména se nechtěl starat o prodej a celou úřednickou agendu. Já se nabídla, že to zkusím, s tím, že se manžel bude starat o přísun rukopisů. Tak to začalo. Pak už jsme vedle sebe seděli oba dva a lámali texty. Náš provoz byl financován s pomocí grantů, a kdo chtěl vydat knihu, musel si na ni umět i sehnat peníze, jinak to nešlo, neměli jsme žádný kapitál,“ vypravuje Dorothea Bělovská.
Do Šenova, kde v Lipové aleji našla Tilia sídlo, se sjížděli významní autoři poezie, ale také literatury faktu. Byli mezi nimi například historik Bořivoj Čelovský zvaný Boris, historik Mečislav Borák, badatelé jako Ivo Stolařík, literární vědci Drahomír Šajtar, Jan Drozd, básníci Jindřich Zogata, David Bátor a řada dalších. Za desetiletí své existence vydala Tilia téměř dvě stovky titulů. A zdaleka nezůstalo jen u jednotlivých jmen.
Tilia ve své době plnila významnou funkci regionálního nakladatele i pro zdejší instituce. „Kromě jednotlivců jsme vydávali publikace pro město Ostrava, pro Městský archiv Ostrava, pro Ostravskou univerzitu a další instituce, nejen z Ostravy, ale také z Těšína, posléze i z Prahy,“ vysvětluje zakladatelka Tilie.
„Co se týká tisku, tak něco vyráběly tiskárny v Ostravě, něco pak šenovská tiskárna Harok, tam ale byla možnost jen brožovaných tisků, pevné vazby jsme museli nechávat dělat jinde. Víťa byl velmi pečlivý a pomalu prohlížel každou knížku, i přesto se někdy stalo, že vznikla nechtěně nějaká chyba. Tomu se nevyhnete. Ale ráda na to vzpomínám, myslím, že to byla dobrá léta. S mnoha autory, kterým jsme knihy vydávali, jsme se při té práci velmi spřátelili. Byla to úzká spolupráce autorů, ilustrátorů, grafiků a korektorů a některá přátelství dodnes trvají.“
Seznámení v ocelovém městě
Manželé Bělovští se spolu seznámili náhodně v roce 1970 v Ostravě a bývalé ocelové srdce Československa pro ně sehrálo významnou roli. „Poznali jsme se v restauraci Staročech na Smetanově náměstí, pracovala jsem tehdy v Družstvu Zlatník. Sídlilo vedle Ostravanky, mezi budovou Brouk a Babka a Divadlem Zdeňka Nejedlého. Staročech byl nejblíže, snad proto jsme do něj taky napoprvé zamířili. Můj kamarád historik Míťa Borák mi říkal, že mu přijede kamarád z Prahy a že musí jít ještě něco vyřídit, a tak mě požádal, abych zašla do pivnice, kde na něj bude čekat. A já mu odpověděla: Ty blázne, já tam půjdu za nějakým Pražákem. Nechtěla jsem, ale nakonec mě přemluvil a já tam skutečně šla. Manžel to ostatně popsal v posmrtně vydané knížce Kamarádi,“ vysvětluje Dorothea Bělovská.
Dorothea Bělovská
|
Jaká byla tehdejší doba? „Ostrava tehdy vypadala zasmušile. Hrozně. Dnes je z ní pěkné město, i když mně je smutno z toho, jak jdu přes náměstí a vše je prázdné a v dáli stojí Nová Karolina a všechno sežrala. Lidi přitáhla, místo aby ožilo centrum. Tehdy, v 70. letech, ale i dříve bylo všechno šedivé a špinavé. Člověk nemohl chodit po ulici s otevřenýma očima. Pořád jenom mžoural, protože by v nich jinak měl plno prachu. Tohle dnes už nikdo z mladých nepochopí. Navíc sedmdesátá léta byly špatné časy. Dnes už to mohu říct, jak jsme museli všichni kývnout, někdo se zatnutýma zubama, že souhlasíme s příchodem vojsk Varšavské smlouvy, tak já nesouhlasila. Míťa Borák taky ne. Našemu předsedovi družstva Neničkovi nezbylo nic jiného než všechny naše kádrové materiály ukrást, takže je už nikdo neviděl. Naštěstí se po nich nikdo nesháněl, protože by z toho měl obrovský průšvih. Každý musel podepsat. Sedmdesátá léta byly hrozné roky,“ vzpomíná nakladatelka.
Jaký byl společenský život? „Pro nás to byla zejména kina, divadla, chodilo se do Elektry, Vesmíru. Také jsme si rádi zašli na pivo, Míťa Borák měl vždy přehled, kde se v centru čepuje nejlepší. Byla jsem obvykle řidič, takže se mohli s manželem napít. Znali se velice dobře, od té doby, kdy nastupovali na Karlovu univerzitu v Praze. Mohu říct, že byli tak dobří kamarádi, že si psali do poslední chvíle,“ poznamenává Dorothea Bělovská.
Když se ohlédne za svou činností, neopomene dodat: „Začínali jsme v době, kdy vydávání knih málokdo uměl a sami jsme se učili za pochodu například spolupráci s autory, přípravu rukopisu, jazykové korektury a zpracování autorských smluv. Teprve se rozjížděly počítačové technologie a všechno to bylo velmi drahé. My se opravdu učili za pochodu. Vše se odehrávalo ve Víťově pracovně a později nám pomáhala s grafickou úpravou knih i dcera Štěpánka, která nakonec nakladatelství převzala,“ dodává šenovská nakladatelka.
