Dříve samostatná kancelář dnes funguje jako projekt pod Městským ateliérem prostorového plánování a architektury (MAPPA).
Jaká místa už jste oživili?
Třeba jednopatrovou budovu u křižovatky Sokolské třídy a Českobratrské ulice. Dlouho tam byla taková opuštěná pekárnička posetá pavučinami s poměrně složitými majetkoprávními vztahy. Podařilo se nám přesvědčit nájemce, aby prostor v dočasném režimu a za zvýhodněných podmínek poskytl partě mladých lidí, která tam teď provozuje klubovnu stmelující místní rapovou komunitu. Nebo jsme na čtvrt roku zaplnili nevyužívané kanceláře v Kunčicích. Domluvili jsme se na poskytnutí prostorů projektu Iglou, který vyrábí přenosné přístřešky pro lidi bez domova. Než se jim rozjela sériová výroba, potřebovali místo pro naskladnění materiálu a manufakturu.
Obracejí se na vás i přímo majitelé opuštěných budov?
Někdy ano, takhle jsme probudili bývalou ubytovnu v Sadové ulici. Noví majitelé ji v příštích letech chtějí proměnit v poměrně atraktivní bydlení a aby do té doby budova nezela prázdnotou, našli jsme jí dočasné využití. Sídlí v ní teď asi pět nájemníků, kteří prostory využívají jako umělecké ateliéry. V tomhle případě majitelé pochopili benefity, které jim dočasné užívání může přinést, a navíc jsou uvědomělí a chtějí městu něco vrátit.
Co jim dočasné užívání přináší?
Sociální dohled. Chvíle mezi vystěhováním původních obyvatel a příchodem nových majitelů stačila k tomu, aby domu daly poslední ránu nájezdy vandalů. Když jsme ho poprvé navštívili, nefungovala tam elektřina, voda ani topení, natož záchod. Na majitele to funguje jako apel, že je lepší společně najít dočasné využití, byť nebude přinášet plnohodnotný zisk z nájmů, než budovu nechat dojít tak daleko. Zaslepovat okna, dveře, hasit požáry a bát se o její stav.
Jak to celé vzniklo?
Myšlenka vznikla na magistrátu, který se zapojil do evropského programu na výměnu zkušeností s využíváním opuštěných prostorů. Kromě Ostravy se zapojily také Athény, Brémy, Helsinky nebo belgický Gent. Výstupem projektu byly jednorázové pokusy o oživení prostorů a závěrečná zpráva, podle které je potřeba takovou aktivitu institucionalizovat. Ideálně tak, aby lidé nemuseli za úředníky do útrob radničního bludiště. Vznikla kancelář Refill, kterou pilotně provozovalo Kulturní centrum Cooltour. Po roce jsme pak přešli pod MAPPA.
Web projektu REFILL |
Jak pátráte po kontaktech na majitele opuštěných budov?
To je celkem detektivka. V katastru je sice u každého objektu uvedena adresa vlastníka, jenže ta se někdy shoduje s adresou prázdného domu. Když tam necháte dopis, moc si nepomůžete. Protože nejsme úředníci, přistupujeme k tomu občas trochu punkově. Někdy ale musíme proniknout do úřednických pravidel a vyhlášek, protože zpřístupňujeme také objekty ve vlastnictví města.
Daří se to? Jmenoval jste jen prostory v soukromých rukou.
U města je to složité, protože své prostory vlastní v různých režimech. Někdy správu svěřuje městským obvodům, které mají vlastní rozhodovací aparát, někdy je svěřuje svým akciovým společnostem. I když Ostrava ve svém strategickém plánu nepřímo deklaruje oživování opuštěných prostorů, třeba budova Ostravských vodáren a kanalizací, kterou jsme se opakovaně snažili oživit, je dodnes prázdná. Člověk vnímá město jako homogenní, ale ono vůbec není, rozhoduje se na mnoha úrovních. Až teď, dva a půl roku po založení kanceláře, jsme blízko schválení metodiky dočasného užívání prázdných prostorů pro městské obvody.
Čím je přesvědčujete, že to má smysl?
Město hospodaří s majetkem nás všech a zákon říká, že by s ním mělo hospodařit s péčí řádného hospodáře. V Česku máme tendenci být papežštější než papež, což někdy vede k tomu, že se raději neděje nic. Přesvědčujeme obvody, že je lepší dočasně poskytnout opuštěné prostory bez vysoutěženého nájemného, než tam nemít nic. I za prázdné prostory město přispívá do fondu oprav, což jsou každý měsíc často mnohatisícové částky. A to, že je někde prázdno, neznamená, že je prostor zakonzervovaný. Bez sociálního dohledu tam dochází k vandalismu, rozrůstají se pavučiny, přestávají fungovat sítě. Omšelé výloze sice vrátíte lesk rychle, ale jiné věci trvají a nic nenahradí využívání místa. To nic je časem spíš minus.
Tomáš Zetek
Co vlastně znamená to dočasně?
Na jasně vymezenou časovou dobu. Některá místa jsou tak vybydlená, že dočasnost u nich může být i několik let. Obecně to znamená, že dáváme lidem prostor trochu experimentovat. Oslovují nás mladí lidé, kteří chtějí podnikat, ale chybí jim kapitál pro komerční prostory. I kdyby jen deset procent z nich uspělo, rozvinulo svůj nápad v podnikání a začalo platit regulérní nájem, tak je to úspěch. Myslím, že i při správě městského majetku bychom mohli připustit nějakou míru rizika.
Jak je to u soukromých majitelů? Má město nebo stát nástroje, které by majitele donutily nespekulovat s nevyužitými objekty?
Ne, celé je to postavené na dobré vůli a společenské odpovědnosti. A bohužel ne každý slyší na naše argumenty, že zpomalení nebo zastavení chátrání objektu šetří peníze. Přitom to je pro majitele i možnost k vychování regulérního nájemce. Mohou nájem předem škálovat nebo zvyšovat podle toho, jak se bude dařit mladým lidem, kteří v daném, zpočátku třeba lehce zanedbaném prostoru začnou podnikat. Nějaká intervence ze strany města by pomohla. Teď město nemůže nic podnikat do té doby, než opuštěné budovy začnou někoho ohrožovat na zdraví.
Takže by mělo zasahovat dříve?
Můj osobní názor je, že ano. Prázdné objekty v ulicích kazí image města a vysávají z něj energii. Žijeme s dědictvím divokých devadesátých let, kdy jsme přešli z extrému „všechno je všech“ do extrému „soukromé vlastnictví je svaté“. Pokud ve městě vlastním dům, není pravda, že je nedotknutelný a jen já mám právo o něm rozhodovat.
Hodnotu domu určují nejen použité materiály, ale také lokalita. Prázdný dům, ke kterému se dá dojít po pěkném chodníku, dopravit hromadnou dopravou a který má hezké okolí, bere příležitosti jak jiným domům, tak městu. A pokud je jich někde hodně, bude tam proudit méně lidí a tratíme všichni. Město je v tomhle symbiotický systém. Když ve městě začne odumírat mnoho buněk, tedy přibývat prázdných domů, je to jako postupující nemoc. Na druhou stranu i velká příležitost.
Jak si to představujete? Co by mělo majitele donutit?
Častý názor je, že vše má svou cenu a při patřičně vysoké nabídce prodá svůj dům každý majitel. Jenže to je jen jinými slovy popsané spekulantství. A nevím, jestli by město mělo něco takového podporovat. Přece jen má omezené zdroje a nemůže vykupovat za astronomické částky jednotlivé budovy od lidí, kteří lavírují s tím, o kolik peněz si říct. Využití dlouho prázdných budov tedy můžeme řešit pobídkami pro majitele, ale měly by existovat i represivní nástroje. Obecně chybí něco, co by je pošťouchlo a přivedlo ke společnému jednacímu stolu s městem. Řada z nich hraje mrtvé brouky, nedají se kontaktovat a vyhovuje jim to tak.
Pomoci může vyšší daň z dlouho nevyužívaných nemovitostí a v nejzazším případě i vyvlastnění ve veřejném zájmu za náhradu. Už se to děje při stavbě důležité infrastruktury, třeba dálnic, tak nevidím důvod, proč by se to nemohlo dít i ve městě. Tuhle diskusi je ale třeba vést na celostátní úrovni.
To je běh na dlouhou trať. Nemůže se město zbavit opuštěných budov ještě jinak a dříve?
Objevuje se myšlenka vyloženě městského developera jako týmu lidí, kteří by centralizovaně hospodařili s městským majetkem. Vyřešilo by to ty problémy s roztříštěností, kvůli kterým jsou některé budovy v rukou města prázdné. Developer by mohl řešit i nakládání s prolukami, které tady jsou ještě po válečném bombardování, a brownfieldy, tedy územími po průmyslové výrobě, která často potřebují sanaci.
Proč je výhodnější stavět na nich než na zelené louce?
Je to pro město udržitelnější, než se rozpínat do okolní krajiny. Měli bychom chtít město, které je koncentrované co do počtu lidí, energie i nápadů. Ne roztahané, mnohdy na úkor kvalitní zemědělské půdy a přírody. Takový postup by znamenal enormní zvyšování nákladů města. Musely by se rozšiřovat sítě a infrastruktura, to znamená silnice, vodovody a kanalizace, linky hromadné dopravy.
Když se povede využít brownfieldy, třeba oblasti dřívějších průmyslových areálů, které v Ostravě leží uprostřed zastavěného území, tak to bude mnohem udržitelnější. Nejen ekologicky, ale také ekonomicky. Zaplňovat prázdné budovy, zastavovat proluky nebo brownfieldy, obecně jakékoli využití toho, co už tu máme, je lepší, než stavět na zelené louce.
