Do velké obřadní síně krematoria centrálního hřbitova ve Slezské Ostravě se přišlo s Končickým rozloučit přes pět stovek lidí.
Rakev zahalená ve statní vlajce, čestná stráž, čestné salvy, vojenská hudba, hymna, bezpočet smutečních věnců.
„Vše to si Mikuláš nepochybně zaslouží. Bylo to opravdu skvělý chlap. Moc nám pomáhal. Vždy, když přijel s nějakou školní výpravou do hrabyňského památníku, tak bylo znát, jak děti jeho vyprávění vnímají úplně jinak, než kdyby o válce četli v učebnici,“ řekla ředitelka Slezského zemského muzea v Opavě Jana Horáková.
Válečných veteránů kvapem ubýváStal se legendou, aniž o to stál a považoval se za ni. To o Mikuláši Končickém řekl ředitel odboru pro válečné veterány na ministerstvu obrany a vojenský historik Eduard Stehlík. Vzpomenul také na to, co mu Končický často říkal. „Několikrát zopakoval, že je docela jedno, kolik pomníků mrtvým postavíme a odhalíme, ale důležité je jen jedno: abychom na ně nikdy nezapomněli.“ To také Stuchlík považuje za důležité, protože nebude dlouho trvat a přímí aktéři bojů 2. světové války už mezi námi nebudou. „Před rokem jich bylo ještě 1 200, nyní už jen 760. Jde to rychleji, než jsem se obával,“ konstatoval Stehlík |
Naposledy se s Končickým viděla letos v září. „Už byl hodně vážně nemocný,“ poznamenala. Dotaz, kdy se s Končickým viděla poprvé, ji však zaskočil. „To muselo být někdy v roce 1992 nebo o rok později. Víte, co na něm bylo nejlepší? Že byl hrozně moc hodný a měl vždy skvělou náladu. I když se na nás v Legionářské obci za něco zlobil, tak to dělal velmi laskavě,“ usmála se Horáková.
Šedivého Končický učil konstrukci tanku
Bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR Jiří Šedivý byl Končického studentem. Na Vysoké škole pozemních vojsk ve Vyškově mu tehdejší plukovník přednášel o konstrukci tanku.
„O ruských T34 věděl snad všechno, a to i detaily, které skripta vůbec neobsahovala. Byl velmi přísný, ale také férový,“ líčil Šedivý.
Končický ho učil na začátku sedmdesátých let, kdy už kvůli odmítnutí vstupu sovětských vojsk v roce 1968 ve škole nuceně končil. „My jsme byli poslední ročník, který učil. Vůbec si nepostěžoval, byl to opravdu formát,“ zakončil Šedivý.
Poslední rozloučení |
Na zesnulého generála vzpomínali i další váleční veteráni.
„Neuměl závidět,“ poznamenal Rostislav Stehlík a přidal se spolubojovník - tankista Karel Šerák: „Bylo na něj spolehnutí a i když jsme pořád byli blízko smrti, tak s ním byla i legrace.“
Mikuláš Končický se narodil 1. ledna 1925 ve volyňské obci Trosťanec, tehdy na území Polska. Nejprve stejně jako otec učil a v březnu 1944 odešel k 1. československé samostatné tankové brigády v Rusku.
Ve výcviku měl výborné výsledky, proto se už ve dvaceti letech stal velitelem tanku a do bojů 2. světové války poprvé zasáhl 13. září 1944 u polského Krosna. Projel peklem těžkých střetů v Dukelském průsmyku, kde jeho tank dostal zásah.
Jak šel život... |
Končický byl poté mezi tankisty, kteří se probili úpornou německou obranou v Ostravsko-opavské operaci na jaře 1945. Dojel do Ostravy až k divadlu na dnešním Smetanově náměstí, kde ho vítala i pozdější manželka.
Po válce získal československé občanství a věnoval se armádní školní kariéře, vyučoval nejprve na Vojenské akademii v Hranicích a poté na Vysoké škole ve Vyškově.
Jenže po roce 1968 odsoudil okupaci Československa, což mělo za následek vyhození ze všech funkcí a nakonec v roce 1975 z armády kvůli neustálé šikaně sám odešel.
Pracoval poté v Pozemních stavbách Ostrava, rehabilitace se dočkal až po sametové revoluci v roce 1989. V roce 2011 získal nejvyšší české vyznamenání - Řád Bílého lva. Minulý rok byl povýšen na generálmajora a letos na generálporučíka ve výslužbě.
Na veřejnosti se naposledy objevil letos v dubnu při oslavách sedmdesáti let od osvobození Ostravy. Zemřel v neděli 13. prosince ve věku nedožitých 91 let.
