Asociace profesionální fotografie je ocenila za dlouholetý přínos pro rozvoj tohoto média titulem Osobnosti české fotografie za rok 2025. „Jsme hlavně rádi, že jsme to spolu vydrželi. Jeden bez druhého bychom to nezvládli,“ říká Roman Polášek a Martin Popelář přikyvuje.
Kdy a kde jste se seznámili?
Popelář: Potkali jsme se v roce 1991 na civilní službě v domově důchodců ve Vítkovicích. Nastoupil jsem tam brzy po maturitě na zemědělské škole, protože jsem nechtěl jít na vojnu. A Roman tam přišel ze stejného důvodu nedlouho po mě. V té době už fotil. Začali jsme se kamarádit.
Jaké byly vaše fotografické začátky?
Popelář: První foťák jsem si koupil ve čtvrťáku na střední škole, aniž jsem pořádně věděl, co s ním. Trvalo nějakou dobu, než jsem pochopil, že fotka může vypadat i jinak než obvyklé momentky z vandrů nebo rodinných akcí, které jsem také dělal. Velkou motivací pro mě bylo seznámení s fotografem Jindřichem Štreitem, otcem mé první ženy Moniky. Dopadlo to tak, že jsem se přihlásil na Institut tvůrčí fotografie v Opavě, kde jsem v roce 1999 absolvoval.
Polášek: Začínal jsem fotit na gymnáziu v Jindřichově Hradci, kam jsme se přestěhovali v mých asi šesti letech z Karviné. Do regionu jsem se vrátil po maturitě. Protože jsem nebyl až tak dobrý student, skončil jsem na Vysoké škole báňské v Ostravě, kde jsem nicméně studoval docela zajímavý obor – mikrotechnologie. Učili jsme se navrhovat procesory pro počítače. Po škole jsem se tomu už nikdy nevěnoval. Celou dobu na vysoké jsem si pro sebe fotil a bavilo mě to čím dál víc. Uměleckou školu jsem nikdy nestudoval.
Čím jste se živili?
Popelář: Po civilce jsem pracoval v Diakonii, kde jsem rozvážel klientům obědy a podobně. Přitom jsem začal studovat v Opavě. V polovině devadesátých let jsem si vyřídil živnostenský list a zkoušel jsem se živit jako fotograf. Začínal jsem jako externí fotoreportér v MF DNES.
Polášek: Dělal jsem krupiéra, barmana, účetního, zedníka, kulisáka i jevištního mistra. Od roku 1999 jsem fotograf na volné noze.
Fotografové Martin Popelář (vlevo) a Roman Polášek instalují výstavu v ostravské Galerii Fiducia v roce 2005.
Za jakých okolností jste založili galerii?
Polášek: Než jsme ji otevřeli, fungovala v tom prostoru docela vyhledávaná hospoda, kde jsem působil jako barman, ale také jsem se staral o výstavy, které se tady také dělaly. Ilona Rozehnalová začala ve stejném baráku v přízemí provozovat antikvariát. V roce 2001 nájemce hospody skončil, Ilona si pronajala celý prostor a založila spolek Fiducia. Nahoře jsme s Martinem otevřeli fotografickou galerii, v suterénu vedl René Rohan galerii 761, pozdější Galerii Dole.
S jakými představami jste začínali?
Popelář: Často jsme tenkrát jezdívali hlavně do Prahy na výstavy umělců, kteří se nám líbili, ale v Ostravě nevystavovali. Tak jsme si řekli, že je budeme přivážet k nám. A dohodli jsme se, že náš hlavní zájmem bude fotografie.
Polášek: Oba nás zajímalo i jiné výtvarné umění, malba, socha, ale v té době bylo v našem okolí několik malých výtvarných galerií, tak jsme se rozhodli, že se zaměříme na fotku, abychom se odlišili.
Fotografická galerie Fiducia |
Vzpomínáte na první výstavu?
Polášek: Byl to hned Ivan Pinkava, v té době hvězda a dodnes velká osobnost české fotografie. Hodně nám pomohl Jindřich Štreit, který se s ním znal. Nevím, jestli by jinak vystavoval v galerii, která ještě ani neexistovala. Také se ptal, jestli budeme mít aspoň suché stěny.
Popelář: Pinkava tenkrát s sebou přivezl i performery z Teatra Novogo Fronta, kteří udělali před galerií vystoupení. Zastavili jsme kvůli tomu provoz v Mlýnské ulici. Přišlo asi dvě stě lidí, takže to bylo docela výrazné zahájení.
Máte při vedení galerie nějak rozdělené úlohy?
Polášek: Každý máme právo veta. Týká se to výstav, směřování galerie, úprav interiéru. Respektujeme se.
Působí to idylicky. Vystavujete si, koho chcete, nehádáte se. Jistě ale máte s galerií hodně práce. Máte z toho nějaké peníze?
Polášek: Ze začátku to bylo docela drsné. Já ani Martin jsme neměli moc práce, ale měli jsme rodiny a malé děti, a ještě jsme museli galerii sponzorovat. Ani teď si nemůžeme dovolit vyplácet si odměny. Finančně jsme na nule. Oba se živíme focením.
Fiducia je lepší než pražský DOX, ocenili odborníci ostravskou galerii |
Kolik stojí provoz galerie?
Polášek: Galerie teď spolkne zhruba 600 tisíc korun ročně. Asi šedesát procent pokrývá dotace ministerstva kultury, město poskytuje dvacet pět procent, možná deset procent obvodní radnice. Jednou za čas něco dostaneme z kraje, ale většinou spíše nic.
Popelář: Situace se zhoršila, když vedení Moravské Ostravy a Přívozu zhruba před rokem a půl sjednotilo nájmy. Za metr čtvereční platíme tvrdou komerční taxu, stejně jako provozovatelé autosalonu nebo holičství.
Co to pro vás znamená?
Polášek: Dříve jsme si mohli dovolit vydat k výstavám dva tři katalogy ročně, ale teď už nám na to absolutně nestačí peníze. Jinak jsme za ty roky vydali přes sedmdesát katalogů, na což jsme docela hrdí.
Co všechno se skrývá pod částkou 600 tisíc potřebnou na fungování galerie?
Polášek: Vedle nájmu a dalších provozních nákladů platíme kustoda, který hlídá galerii, vyplácíme odměny externím kurátorům, zajišťujeme převoz děl, ubytování a cestovné pro autory, pozvánky, platíme pohoštění. Obědy s umělci je asi to jediné, co si dopřáváme i my.
Popelář: Neumím si představit, že by autor měl na výstavu u nás jakkoliv doplácet. Zatím se dokážeme o všechno postarat.
Vystavovali u vás oceňovaní fotografové z Česka i zahraničí. Stalo se, že jste o někoho moc stáli a on vás odmítl?
Polášek: Asi jediný, kdo nám za ty roky řekl, že u nás vystavovat nechce, byl zatím Viktor Kolář. Napsal nám dopis, ve kterém nám to podrobně zdůvodnil.
Změnilo se za těch dvacet pět let směřování galerie nebo vaše priority při výběru autorů?
Polášek: V posledních letech se stále více posouváme k videím a multimediálním instalacím a musím říct, že nás to baví. A souvisí to i s tím, že spousta mladých umělců se dnes nespokojí s čistou fotkou. Právě v letošním roce, kdy slavíme dvacet pět let, a navíc uplyne dvě stě let od vzniku fotografie, se ale vrátíme k černobílé fotce, na které jsme s Martinem vyrostli.
Co chystáte?
Polášek: Potřetí u nás představíme práce Jiřího Šiguta, který je také naším významným a dlouholetým spolupracovníkem. Ostatně, i on bude mít na výstavě videa.
„Je fajn, že si práci můžeme rozdělit“
Jak si vlastně aktuálně vyděláváte?
Popelář: Fotím hlavně pro Národní divadlo Moravskoslezské a pro ostravské studio České televize. Dělám také pro různé festivaly a tak podobně.
Polášek: Především se živím jako fotograf architektury, dělám knížky pro Národní památkový ústav i různé architektonické kanceláře. Přes dvacet let také fotím pro divadlo Komorní scéna Aréna.
Zbývá vám dost času na vedení galerie?
Polášek: Kdybychom na to nebyli dva, tak by to nešlo. Je fajn, že si můžeme práci rozdělit. Pravdou je, že většinu výstav už pro nás připravují externí kurátoři, což ale galerii zase posouvá dál.
Co se vám na práci galeristů nejvíce líbí?
Polášek: Radostí i velkým přínosem je pro nás setkávání se s autory, většinou zajímavými, chytrými a talentovanými lidmi, kteří nám neustále rozšiřují obzory.
Popelář: Díky tomu nestárneme. Také jsme rádi, že máme s většinou vystavujících pěkné vztahy, které nekončí vernisáží.
Jak jste na tom teď s vlastní volnou tvorbou?
Popelář: Cíleně se ničemu nevěnuji. Občas něco vyfotím a hodím to do takové otevřené složky, kde to možná zraje.
Polášek: Pořád se věnuji focení lidí, ať už v ateliéru, nebo venku. Malá ukázka toho, co jsem v poslední době dělal, byla vystavená loni v baru U Waldemara. A když si potřebuji odpočinout, chodím fotit krajinu, les, rád jezdím k polskému Baltu.
Kdy jste naposledy vystavili svoje věci?
Polášek: Oba jsme byli letos zastoupeni na kolektivní výstavě Galerie výtvarného umění v Ostravě Syrová přitažlivost.
