Bratři nejenže z objektu udělali sídlo své firmy, ale postupně jej obnovovali tak, aby zachovali jeho původní ráz i historickou hodnotu.
Stojíme před nejstarší budovou továrního areálu, kterou nechal v letech 1838 až 1839 vystavět významný soukenický podnikatel Josef Kasimir Gerlich.
„Vzpomínám si, jak to tady vypadalo, když jsme jako děti chodili vedle na koupaliště. Byla to pro nás taková tajuplná budova obehnaná plotem s ostnatými dráty a plechovou branou s kukátkem. Jako ve věznici nebo v koncentráku. Všechno okolo bylo zarostlé,“ popisuje nejstarší vzpomínky na takzvanou Gerlichovu továrnu Zdeněk Mateiciuc.
„Říkalo se tomu OP, protože to patřilo Oděvnímu podniku Prostějov, sloužilo to jako takový mezisklad. Chodilo sem pracovat asi třicet ženských, dovezli jim sem zboží a pak je rozváželi do obchodů do okolí,“ vypráví Mateiciuc, který tehdy ještě netušil, že za několik let spojí s továrním areálem část svého života.
Po sametové revoluci začal s bratrem Emilem shánět prostor k pronájmu, kde by mohli společně podnikat.
„Šli jsme se zeptat také sem a dozvěděli jsme se, že budou končit, že nám mohou část přízemí pronajmout. Postupně ale začali odvážet další a další zboží, a protože zrovna běžela privatizace, napadlo nás, že bychom to celé mohli koupit,“ vzpomíná Mateiciuc.
Komunisté chtěli budovu zbourat
Od roku 1992 se tak továrna stala majetkem jejich nové firmy, která se zabývá zpracováním plastů. Koupí továrnu, jež byla v dezolátním stavu, prakticky zachránili.
„Když jsme areál přebírali, dostali jsme i různé dokumenty. Z nich jsme vyčetli, že chtěli celý objekt zbourat a místo něj tady postavit plechové boudy. Kdyby nebyla revoluce, tak už to tady zřejmě nestojí,“ pokračuje Mateiciuc.
Gerlichova továrna v Odrách
|
Vlastními silami pak začali dávat zdevastovanou továrnu do pořádku. „Když jsme se dozvěděli, jak je továrna stará, a poznali jsme lidi, kteří tady dříve žili, tak jsme se shodli, že si toto místo zaslouží být v Odrách zachováno,“ doplňuje.
Veškeré opravy od počátku směřovali k tomu, aby zachovali vše, co bylo původní.
„Prakticky nic jsme nezbourali, nechali jsme i komín, i když už ho nepotřebujeme. Jeho oprava byla dražší, než kolik by nás stálo jeho zbourání,“ vysvětluje Mateiciuc s tím, že předrevoluční éra se na stavu budovy podepsala značně negativně.
„Vše bylo ve špatném stavu, mnohá okna byla zazděná, štít prznila výtahová šachta, kterou jsme zbourali. Uprostřed hlavní budovy byla ze dvora těžká betonová nakládací rampa, vypadalo to jako Hitlerův bunkr, ta šla taky pryč. U ní byl přístřešek z vlnitého plechu, který vedl přes okna, která kvůli tomu nešlo otevřít, člověku nad tím zůstával rozum stát,“ popisuje.
Zedníci schovali do dutiny štamprle
Opravy přinesly i různé nečekané objevy. „Narazili jsme například na dutinu, do které zedníci někdy v roce 1949 zazdili štamprle a listiny, ve kterých děkují Klementu Gottwaldovi za to, že tady nebude atomová válka,“ usmívá se Mateiciuc.
Loni pak bratři podali návrh na památkovou ochranu továrny. Prošel, a tak je dnes z objektu kulturní památka.
„Přístup vlastníků je nadstandardní. Bratři Mateiciucové si velmi váží odkazu předků a snaží se jej zachovat, to se odrazilo také na tom, jak se k obnově tovární budovy postavili,“ uvedl ředitel ostravského pracoviště Národního památkového ústavu Michal Zezula.
Podle jeho slov památkáři v případě továrních budov posuzují například jejich architektonickou stránku a estetické hodnoty a také technologickou stránku, například zda se podařilo zachovat některé původní technologie, stavební konstrukce a celkovou typologii.
„Není to o tom, že by se kulturní památkou stala každá továrna starší sta let. Tento objekt ale všechny potřebné hodnoty splňoval,“ doplnil Zezula.
Zachráněná továrna stojí na okraji Oder na Novojičínsku, v sousedství městského koupaliště.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
