Jak jste se dostala do společnosti AWT?
Pracovala jsem v jiné tehdejší společnosti pana Bakaly, RPG, a sem jsem přišla v době, kdy jsem byla na mateřské, synovi byl zhruba rok, abych se podílela na jednom projektu. A už jsem zůstala.
Říkáte, že se vám líbí lokomotivy. To se asi o velkém množství žen říct nedá. Jak jste se k tomu dostala?
Na vysoké škole, při přípravě diplomové práce. Oslovila jsem tehdy několik společností tady v Ostravě a jediná, která zareagovala, byly České dráhy. Ty mi vyšly vstříc, poprvé jsem tehdy přičichla k mašinkám.
Jaké jste zpracovávala téma?
Zabývala jsem se informačními systémy pro železnici. A po státnicích mi nabídli místo.
Jak jste se dostala ke studiu IT? To také bývá spíše záležitostí mužů, byť žen v informatice přibývá.
Po základní škole jsem moc nevěděla co dál, tak mi maminka doporučila, abych šla studovat gymnázium. Takže jsem nastoupila na jazykové gymnázium, kde jsme se však matematice a spol. příliš nevěnovali. Ale ke konci studia jsem se ptala sama sebe, co teď, co s jazyky, že s nimi můžu jít možná tak učit, a to jsem věděla, že není ta správná cesta, cítila jsem, že bych asi nebyla dostatečně inspirativní pro děti. A pracovat na úřadě se mi nechtělo. Takže jsem se rozhodla rozšířit si své spektrum a nenapadlo mě nic lepšího než se přihlásit na informatiku.
Jaké to bylo, studovat informatiku se základy z jazykového gymnázia?
Nejtěžší bylo vůbec se na tu školu dostat. Já uměla maximálně tak trojčlenku. Tu ale využívám dodnes. Takže jsem v posledním ročníku na gymplu, tedy kromě toho, že jsem jeho část studovala ve Francii, docházela na doučování matematiky na vysokou školu, abych mohla vůbec udělat přijímačky. Ty jsem nakonec s odřenýma ušima zvládla.
IT ředitelka skupiny AWT Barbora Lubojacká.
A dál už s matematikou problém nebyl?
Hlavně první dva ročníky byly těžké, kupodivu ale nebyly až takové problémy s matematikou. Ta mě okamžitě chytila. Stejně tak jako další technické věci. Horší ale bylo účetnictví a podobně.
Vy jste při studiu IT oboru probírali účetnictví?
Účetnictví, ekonomiku... Bylo toho více. Ale v praxi se mi to později překvapivě hodilo. Hodně hodilo. A paradoxně jsem si později udělala i kurz certifikované účetní. To už bylo po pěti letech praxe, pracovala jsem s účetními systémy a chtěla jsem tomu rozumět i z druhé strany. Dvakrát týdně jsem chodila do večerní školy pro účetní.
Dá se v praxi přežít a uspět bez toho, aby si člověk průběžně doplňoval a rozšiřoval vzdělání?
První den v práci, po vysoké škole, kterou jsem absolvovala se samými jedničkami, jsem zjistila, že neumím vůbec nic.
Mazali si vás na chleba?
Ne, nikdy jsem nezažila, že by byl někdo zlý, kolegové mi hodně pomáhali a pomáhají.
To jste pracovala u Českých drah.
Ano, to bylo v Českých drahách. Tam byl skvělý kolektiv.
Bylo těžké se tam dostat?
Oni mě znali z doby, kdy jsem u nich dělala diplomovou práci, takže to z mé strany až tak složité nebylo, jinak to, jak to bylo tehdy, posoudit nedokážu. Dnes je jiná doba, hlad po zaměstnancích je obrovský.
Jak hledáte zaměstnance, když nejsou?
V rámci IT je to trochu specifické. Na Ostravsku je hodně šikovných lidí, ale není snadné je objevit. Ale když někoho takového najdu, tak dělám všechno pro to, abych takového člověka získala a následně si ho udržela.
Co je nejdůležitější?
Aby ten člověk zapadal do týmu. Kvalifikační požadavky jsou vždy jasné, k tomu ještě u lidí potřebujeme tuto nadstavbu.
Je těžké prosazovat změny ve firmě, která je na trhu několik desetiletí a navíc v železničním oboru, který se změnám dost brání?
Máme tady hodně lidí, kteří jsou ve firmě i desítky let. Pro nás je to to nejlepší, protože mají obrovské zkušenosti, zažili třeba spoustu slepých cest, často vědí, co nemá cenu dělat, protože to nefunguje. A je to pro nás velké plus.
Zažila jste práci ve státní firmě, v soukromé firmě, dnes AWT působí pod firmou PKP, polskou obdobou Českých drah. Je velký rozdíl v přístupu k lidem?
Když nás koupilo PKP, tak udělali skvělou věc. Kulturní workshop, na kterém jsme si vysvětlovali rozdíly mezi firmami.
Bylo co vysvětlovat?
Myslela jsem si, že jsme hodně podobní, ale těch rozdílů je dost. Například když si domluvíme schůzku na určitý čas, pro Čechy je ten čas pevný, pro Poláky spíše orientační. Nebo se v Polsku hodně dbá na oslovování funkcemi. Což je velký rozdíl, mně třeba vadí, když mě někdo oslovuje „paní ředitelko“, nastoluje to nerovnováhu.
A co třeba děláme z pohledu Poláků špatně my?
Máme pro ně dost zvláštní smysl pro humor, dělání si srandu sami ze sebe nebo ze společnosti, to Poláci často nepochopí. Myslím tím ironii a sarkasmus v dobrém, ne nějaké pomlouvání nebo ubližování. V tom se hodně lišíme.
Čili vtipy na železničáře se v Polsku příliš nenosí?
Ty typicky české vtipy asi ne. Však ne nadarmo se v Polsku říká méně srozumitelným věcem „český film“, což je polská obdoba naší „španělské vesnice“.
Je nějaký stereotyp o Polácích, který vám vadí?
Bydlíme tady v příhraničí a kolikrát slyším, jak Poláky někteří dost iracionálně kritizují. Občas se může zdát, že našinci nemají Poláky rádi. Přitom nás Poláci milují, když se s nimi setkám, je to vždy velice srdečné.
Pracujete v mezinárodní firmě, studovala jste jazykové gymnázium, jak jste na tom s jazyky?
Když jsem si na škole uvědomila, že se francouzsky domluvím ve Francii a několika dalších zemích, ale jinde moc ne, tak jsem se začala intenzivně učit angličtinu.
To bylo kdy?
To bylo někdy na konci studia na gymnáziu.
Takže abych si to srovnal. Tehdy jste studovala část roku ve Francii, doučovala se matematiku a k tomu jste si ještě přidala angličtinu? To byl velice plodný čtvrtý ročník.
A k tomu jsem ještě chodila na brigády. (směje se) Ale zjistila jsem, že zvládat více jazyků najednou je pro mne hodně náročné, lekce angličtiny využívám dodnes, byť už na jiné úrovni. Ale snažím se nevyhýbat příležitostem cizími jazyky mluvit, protože to je jediná cesta, jak v něm prorazit. A pro jistotu jsem si k tomu přidala ještě polštinu. (směje se)
Máte při tom všem učení čas na nějaké koníčky?
Miluji cestování. Jezdím po České republice, po Evropě, kde se dá.
Jezdíte na dovolené vlakem?
Je to různé, ale samozřejmě i vlakem.
Má váš vztah k železnicím i nějaké dopady v osobním životě?
Určitě. Navíc partner je také z oboru, takže když jsme třeba byli na dovolené na Srí Lance, prozkoumali jsme tamní nádraží, přednosta si kvůli nám dokonce nasadil čepici, my jsme si jej fotili, trochu postižení v tomto směru asi jsme.
