V oboru pracujete od roku 1992, zabýváte se hlavně cévními mozkovými příhodami. Jak se za těch více než 30 let léčba v této oblasti posunula a proměnila?
Posun za posledních 30 let je v neurologii obrovský. A to od diagnostiky až po léčbu. Už v dřívější době byla neurologie komplikovaný obor, kdy lékař musel přijít na to, kde přesně je nervový systém cévní mozkovou příhodou postižený, ale v mnoha případech neměl téměř žádnou možnost léčby, protože pomoc tehdy byla často poskytnuta pozdě. A teprve se vlastně zkoušelo, jak pacienty léčit. Abychom přišli na to, jakou má pacient mozkovou příhodu, potřebovali jsme CT a magnetickou rezonanci, což u nás tehdy byly teprve novinky. A vždy šlo o to, že se to musí dělat co nejrychleji. Až během posledních dejme tomu dvaceti let jsme se dostali do stadia, kdy jsme schopni vyléčit až třicet procent pacientů, kteří mají uzavřenou nějakou mozkovou tepnu. Účinnou léčbou je znovuotevření té mozkové tepny.
Nové metody nám umožňují rozlišit, jestli tam je tkáň, kterou umíme zachránit, a už pacienta můžeme léčit.




















