NCTB patřilo mezi střediska, která poskytla švýcarským lékařům okamžitou pomoc.
Po tragédii v Crans-Montaně jste pomohli nedostatek kožních transplantátů švýcarským nemocnicím řešit i vy. Jak taková pomoc vypadá?
Daniel Špirka: V Evropě funguje princip mezinárodní spolupráce. V jeho rámci je definována i kooperace mezi tkáňovými bankami a zdravotnickými zařízeními, nejčastěji tedy popáleninovými centry. Ta je běžná a lety zažitá. Pokud se budeme bavit o tragédii ve Švýcarsku, tak tamní zdravotnická zařízení mají tkáňové banky, které ale při tak velkém požáru nejsou schopny jednorázově dodat dostatek kožních transplantátů pro velké množství pacientů. Tak je to u většiny velkých požárů včetně těch v Řecku a Španělsku v letech 2022 až 2025. Platí tu hierarchie – napřed je snaha zajistit transplantáty z národních zdrojů, a když jich není dostatek, požádáte o spolupráci tkáňové banky v zahraničí.
Můžete čtenářům přiblížit, co to vlastně tkáňový kožní transplantát je?
Daniel Špirka: Kožní, nebo jak říkáme správně, dermoepidermální kožní transplantát je vlastně vrstva kůže, která se získává odběrem od zemřelého dárce. Představte si opravdu tenkou vrstvu kůže o výšce několika milimetrů. Ta je odebírána v malých rozměrech, které jsou následně konzervovány a karantenizovány. Aby se dostaly do fáze finálně použitelného tkáňového transplantátu pro pacienta, je potřeba zajistit sérologické vyšetření dárce, mikrobiologické vyšetření odebrané tkáně a následně tzv. propuštění ke zpracování. Příprava finálního tkáňového transplantátu spočívá hlavně v jeho čištění, úpravě tvaru a v tomhle případě i meshování, což je opatření kožního štěpu drobnými nářezy, které zvětšují finální plochu transplantátu.
Mechanismy úrazů u motorkářů ve většině případů neumožňují, aby se stali dárci orgánů.
