Poprvé, když jsem o vás slyšel, bylo to v souvislosti s vaším bondtričkem. S tím jste zřejmě hodně spojovaná…
Je to takový speciální projekt vymykající se mé běžné tvorbě. Nejenže jsme se snažili udělat univerzální oblečení pro čerstvé maminky či těhotné nebo kojící ženy, ale chtěli jsme i upozornit na přetrvávající problém separace čerstvě narozených dětí od matek v našich porodnicích a podpořit takzvaný bonding.
Proč?
Těsně po porodu je jedinečné období, kdy hormonální procesy v těle matky i dítěte pracují na tom, aby se mezi oběma vytvořila pevná vazba. Proto by měly zůstat spolu. Přerušení, které se v našich porodnicích běžně děje, je hodně kontraproduktivní a nedá se už prakticky dohnat. A v době, kdy tričko vzniklo, tedy někdy před jedenácti lety, se u nás ještě o bondingu moc nemluvilo. Dítě patří k matce a pro mě jako výtvarníka to byla cesta, jak toto téma zviditelnit.
Spojila jste tedy módu s osvětou?
Ano, chtěla jsem podpořit novorozené děti i maminky. Sama jsem zažila, že po porodu ode mne chtěli dítě za každou cenu odnést a nechat jej přes noc v separačním boxu. Stálo nás mnoho úsilí je přesvědčit, aby to nedělali, a nevím, jak bych to ustála, kdyby za mnou v tu chvíli nestál můj manžel, který už z předchozích porodů věděl, jak to funguje. A já jsem si uvědomila, jak tím jsou ohroženy prvorodičky, které nemají žádnou zkušenost. Z tohoto popudu následně vznikla i porodní bond košilka s nápisem „Sem patří mé dítě“, kterou prodáváme dodnes pod cenou se ziskem jedné koruny jen proto, ať se to šíří, ať to těm maminkám pomůžeme verbalizovat. Nápis jsme ve spolupráci s psycholožkou specifikovali tak, aby byl neemocionální a zároveň dostatečně empatický, a pomohl maminkám se vyjádřit, aby jim dítě neodebírali.
Lada VyvialováStudovala oděvní design na třech školách ve třech zemích a věnuje se mu profesionálně od roku 1998. Získala ocenění Výtvarník sezony, Cenu Elle, Gentleman’s Essentials za kolekci klobouků, Patrizia Gucci selection za kolekci zima 2017, Grand Prix čestné uznání za bondtriko NanoAg. Má za sebou desítky přehlídek a výstav v Česku i v dalších sedmi zemích. Používá materiály českého patentu NanoAg. |
Vraťme se ale na začátek. Co vás k módnímu návrhářství vlastně přivedlo?
Vždy jsem se cítila býti výtvarníkem a tohle bylo doporučení mé praktické maminky, která se mne zeptala, když jsem chtěla být malířkou, čím se vlastně budu živit. Koukala jsem na ni, a ona, ať jdu alespoň na módní návrhářství, že je to taky na umprůmce, ale je k tomu i to řemeslo. Přišlo mi to jako fajn volba. Šla jsem na obor oděv a tam jsem zjistila, jak moc mě baví technologie a technologická dokonalost. Když jsem šla na vysokou a uvažovala o volném umění, stejně jsem se nakonec vrátila k oděvní tvorbě. A musím říct, že teď mě to baví čím dál více.
Jste nezávislá módní designérka, která se prezentuje na významných módních přehlídkách a má na kontě řadu ocenění. Trvalo dlouho, než jste se k takové pozici dopracovala?
Sice jsem tři roky vyučovala a spolupracovala s jednou kosmetickou firmou, ale celou tu dobu už jsem pracovala na volné noze. Ale než se to přehodilo do podoby, v jaké je to teď, tak to trvalo patnáct let. Živila jsem si i pánskou zakázkou, dělala jsem výtvarné kolekce, navrhovala jsem pro jiné značky, až posledních pět šest let pracuji spolu s dalšími lidmi na vlastní značce.
Sídlíte v Příboře. Není to nevýhoda být mimo centra módního světa?
Teď už to vnímám jako výhodu, ale pro kariéru je to obecně nevýhoda. Cestování mě stojí spoustu času, ale zase mám odstup od toho intenzivního prostředí, protože náš obor dokáže člověka zcela pohltit. Sama vidím, jak málo je v něm lidí, kteří se dokážou prosadit a zároveň žijí spokojený osobní život. Přitom jsem původně neplánovala žít v menším městě, než je Brno, kde jsem studovala.
Od běžného světa módy se liší i projekt Umění lidem, za nějž jste letos dostali v Bratislavě cenu Kolabo. O co šlo?
Mám ráda sociální věci, tak jsem se spojila s autorkou projektu Umění lidem Klárou Schön, která organizuje výtvarné workshopy v různých sociálních zařízeních, v domovech seniorů, dětských domovech, domovech pro mentálně postižené, či nemocnicích. Umění lidem jim připraví workshop, výtvarný projekt, adekvátně k jejich věku, zdraví, a lidé z těchto sociálních zařízeních na nich vytváří různá díla. Je to přizpůsobené jejich možnostem a je to rozvojové, takže to není: „Tady máte jablko, namalujte ho.“ Třeba v domově důchodců dostanou lidé barvy, pastelky nebo něco jiného a mají abstraktně vyjádřit svoji nejkrásnější vzpomínku z mládí, nebo co se jim v noci zdálo. A díla se pak prodávají a vydělané peníze jdou zpátky danému sociálnímu zařízení.
A vy do toho zapadáte jak?
My je používáme jako potisky na látky. Na visačce je napsané, že daný kus vznikl v rámci projektu Umění lidem, kolik procent z prodejní částky jde zpátky tomu sociálnímu zařízení, a pak také, o jaké konkrétní zařízení se jedná.
Když jsem si v dílně prohlížel vaše šaty, na první pohled i na dotek mne zaujaly věci vyrobené z nanomateriálů. Jak jste k nim přišla?
Opět za tím stojí má záliba v technologiích. Snažím se věci dělat co nejlépe a tomu odpovídá i hledání co nejlepšího materiálu. A pro mne je třeba diskutabilní i biobavlna, protože se nepěstuje v Evropě, takže s dopravou to má velkou ekologickou stopu, a pořád mi z té ceny vychází, že to nikdo nemohl zaplatit. Například na vypěstování bavlny pro jedno tričko je třeba 2 700 litrů vody, a to už je nějaká částka, takže konečná cena trička mi pořád nesedí. A při hledání materiálu, za který můžu dát ruku do ohně a který má dohledatelný původ, jsem se snažila najít výrobce, kterému uvidíme pod ruce, jak to dělá, z čeho to dělá a tak dále.
Tak jste tedy objevila nanomateriály?
Dostala jsem se k výrobci, kterému někde ležela rulička materiálu, jenž mě hned zaujal, prý určený výhradně pro zdravotnictví. Vzbudil mou zvědavost, a tak jsem se dozvěděla, že to je speciální antibakteriální materiál – s UV filtrem, samočisticí... A zároveň jsem viděla, že ten člověk je velký nadšenec, vědec, který má světové patenty v oboru nanotechnologií v textilním průmyslu. Poprosila jsem ho tedy, jestli by to nešlo použít na oděvní materiály, a od té doby spolupracujeme.
Mají nanomateriály úspěch?
Já osobně od té doby nic jiného nenosím, protože ty materiály jsou prostě úžasné. A každý, kdo si něco z nanomateriálu koupí, se k nám vrací a chce si z něj pořídit zase něco dalšího.
