Při zrodu Stromu života Marie Ryškové zanechala dosavadní profese krizové manažerky, aby se stala jednou z průkopnic paliativní péče v Česku.
Služby hospicu se navíc postupně rozšiřují nad běžné spektrum. „Přidali jsme třeba poradnu pro pozůstalé po obětech tragických nehod, nově zvažujeme odlehčovací službu pro rodiny, které pečují o nemocné s ALS (amyotrofická laterální skleróza – progresivní fatální onemocnění mozku a míchy – pozn. red.),“ říká Ryšková.
Když jste začínali, byla u nás hospicová péče ještě v plenkách. U vás prý za zrodem Stromu života stál osobní příběh?
Mně předtím umřela mamka. Pocházím z Rožnovska a na Valašsku bylo kdysi běžné, že lidé umírali doma, zažila jsem to třeba u své babičky. Když ale maminka onemocněla, nebyli jsme na to připraveni, takže nakonec umřela v nemocnici. A předtím mi tragicky zemřel otec, to bylo naopak velmi náhlé, ráno odešel do práce a už se nikdy nevrátil. Mamka to pak tak nějak všechno vzdala, byla už taková pasivní, měla jsem pocit, že žije tím, že vlastně jde za taťkou.
Takové případy asi zná ze své rodiny nebo svého okolí spousta lidí…
Myslím, že u lidí, co jsou si velmi blízcí, to tak někdy bývá. Stává se to i při naší práci, že třeba máme pacienta, muže nebo ženu, během velmi krátké doby odejde i ten druhý partner. Ale u nás šlo i o to, že s tou mamkou nikdo nepracoval, protože poradenství pro lidi, kteří truchlili po ztrátě někoho blízkého, tady prostě nefungovalo. Taková služba zde v té době chyběla, a jakmile mamka zemřela, tak to byl pro mě poslední impulz vytvořit něco, co by pomáhalo lidem, kterým někdo umírá nebo umřel.
Takže jste založila hospic?
Původně jsme si mysleli, že vytvoříme jen nějakou poradní službu na telefonu, která lidem, co pečují o umírající blízké, řekne, co a jak. Že když dotyčný spí, že je to v pořádku. Že nevadí, když skoro nepije a nejí, protože v závěru života to spíše škodí, než aby to pomáhalo, a další takové věci. Ale velmi záhy jsme zjistili, že to není reálné, takže jsme s Martinem (Martin Šimák – spoluzakladatel a jeden z ředitelů Stromu života – pozn. red.) odešli z práce a založili jsme mobilní hospic.
Chlapec mne chytil za ruku a nepustil, vzpomíná žena věnující se umírajícím |
Předtím jste dělali v nějakém podobném oboru?
Já jsem vystudovaný pedagog, ale v době, kdy jsme s tím začínali, tak jsem dělala krizového manažera v různých firmách, což nám nakonec do začátku velmi pomohlo. Oslovila jsem všechny ty firmy, pro které jsem dělala, bylo jich přes osmdesát, jestli by nám pomohly. Takže díky jejich donátorství a dalšímu fundraisingu jsme mohli začít. Na úřadě, když jsme přišli žádat o registraci, tak si hospic pletli s hostelem a bylo to takové komplikované. Ale když už jsme si to vymysleli, nepřipouštěli jsme si žádné překážky, takže když nás někdo vyhodil dveřmi, sápali jsme se oknem zpátky. Nakonec jsme z malé rodinné organizace, kde nás bylo osm, vyrostli tak, že nás je teď skoro 140, máme přes sto aut a fungujeme skoro po celé Moravě.
Vidíte, zrovna pro mne jsou auta s nápisem Strom života indikátorem vašeho růstu. Kdysi jsem je vídal jen výjimečně, dnes se spíše divím, kolik jich člověk pravidelně potkává…
To je způsobené hladem po té službě. A taky jsme to tak plánovali. Jako ekonom jsem věděla, že to musí mít nějakou strukturu. Věděla jsem, že když nás bude třicet a budeme se starat o dvacet pacientů, že nás to prostě neuživí, že se musíme starat o více pacientů a jet ve větším záběru. Přitom nesídlíme ani v Praze, ani v Ostravě nebo v Brně, takže to máme trochu těžší.
Jak to?
Pokrýváme oblast s nižší hustotou bydlení. Organizace ve velkých městech to mají snazší, jednodušeji své území pokryjí. V Praze třeba mají mnohem nižší náklady na provoz aut. Funguje tam Cesta domů, což je druhý největší hospic v České republice, umí se v jednu danou chvíli postarat o 25 pacientů. Ale my v jednu danou chvíli opečováváme někdy i 90 až 100 pacientů na mnohem větším území.
Jak velké je vaše působiště?
Jezdíme od Havířovska a Třinecka až po Valašsko a na druhou stranu Prostějovsko a Přerovsko. Věděla jsem, abychom mohli fungovat, že to znamená více pacientů, větší náklady. Že musí být minimálně pět poboček, ten vzorec jsme měli a za tím jsme šli, ale nečekali jsme, že to bude tak velké. Hlad po naší službě byl obrovský, lidé se začali ozývat ve velkém, poptávka stoupala.
Marie Ryšková, spoluzakladatelka a ředitelka Stromu života, největšího tuzemského mobilního hospice (19. června 2025)
Co to znamenalo kromě navýšení počtu pracovníků a kapacity?
Například jsme zrychlili. Dnes dokážeme, když je to akutní, přijmout pacienta ještě v ten den, když komunikujeme s nemocnicí, která ho propouští z léčby. Takže on už jede z nemocnice, a když třeba potřebuje kyslík, tak my už jedeme k němu domů s kyslíkem, což normálně podobné služby nezvládají, protože nemají takový objem jako my. Díky tomu, že jsme takhle velcí a snažíme se efektivně pracovat, plánovat, tak díky tomu můžeme prostě i zkvalitňovat naše služby, protože o kvalitu nám jde především.
Třeba po nás chtěli, ať děláme i Bruntálsko nebo Krnovsko. Nám je to líto, ale museli jsme odmítnout. Pro nás už by to byla kvantita na úkor kvality, a pokud nemůžeme sami s Martinem dohlédnout, jak to funguje, tak to nejde.
Takže se snažíte chod firmy hlídat osobně sami?
Je to kvůli tomu, že máme nějakou představu, jak ty služby chceme poskytovat. Máme štěstí na lidi, vybíráme si je, pořád je to tak, že musíme mít osobní kontakt, musíme být na jedné vlně. Když třeba máme kvalitní sestru, která je dobrý profesionál, ale není na naší vlně, je třeba direktivní, tak ji propustíme. Je důležité, aby naši lidé byli empatičtí, protože my jsme tady pro pacienta. Ne ti pacienti pro nás. Raději se tedy budeme potýkat s tím, že máme o jednu sestru míň a budeme hledat takovou, která to má stejně jako my.
Od spousty zaměstnavatelů slyšíme, že je těžké sehnat kvalitní lidi. Jak je to u vás?
Je to těžké, protože my jsme nezisková organizace, přitom tady v Novém Jičíně máme Agel, který má velmi vysoko nastavené mzdy, když mluvíme o zdravotnickém personálu. Na druhou stranu máme štěstí, že lidé, kteří to mají podobně jako my, tak půjdou raději s penězi dolů, ale dělají práci, která je naplňuje a má pro ně smysl, a že chodí domů spokojení.
Takže vyhoření u vás tolik nehrozí?
Ale hrozí, je to o tom, kolik si toho na sebe vezmete. Při té práci se potýkají s velmi komplikovanými situacemi. My jsme neplánovali dětské pacienty, ale nakonec je máme. A někdy jsou naše sestry natolik empatické, že je to pro ně až tak moc, že si to nosí domů.
Naše práce navíc smrtí nekončí. Ve chvíli, kdy dojde k úmrtí pacienta, vyjíždí sestra pomoct rodině s převléknutím, postaráním se o toho jejich blízkého, a taky nějak tu rodinu ošetřit a opečovat. Zdravotníci tedy mají nonstop pohotovost, ale máme i pohotovost poradny, která vyjíždí, když se třeba rodina zesnulého začne hroutit. Jedou pak dělat psychickou oporu té rodině. Takže se může stát, že si toho nějaká sestřička nastřádá moc, ale snažíme se mít supervize minimálně jednou za čtvrt roku.
Mobilní hospic Strom života podrobněji |
Komu tedy hrozí vyhoření více?
Řekla bych, že spíše v té poradně. U zdravotníků je to jasné, tam tvoří základ onkologičtí pacienti. Máme i odlehčovací službu, to je sociální služba, která se snaží pomáhat pečujícím rodinám, snažíme se je zastoupit, ať na to nejsou sami.
Ale v poradně se teď kromě rodin našich pacientů staráme také o lidi, kteří zažili nějaké tragické úmrtí. Je to věc, o níž jsem usilovala už od začátku kvůli svému otci. Takže teď pomáháme lidem, kterým někdy blízký tragicky zemře, třeba při dopravní nehodě nebo jiném neštěstí. Prostě ty tragické události, ke kterým jezdila policie. A protože máme specialisty zaměřené na poradenství pro pozůstalé, nabídli jsme naše služby i těmto lidem.
Takže na vaše pracovníky v poradně doléhají i tyto tragické události?
Ano, teď to tvoří čtyřicet procent jejich práce. Právě u těchto věcí hrozí vyhoření, protože jsou to často hrozné případy. Třeba šestnáctiletá slečna se pokusila o sebevraždu, ale maminka ji zachránila. Ale to je taková záchrana, že dívka zůstala ve vigilním kómatu a bude v něm, než zemře. A když takové věci řešíte, tak to prostě hrozí vyhořením.
Podle statistik chce doma zemřít většina lidí. Jak tu možnost hodnotí pozůstalí po vašich pacientech?
Nedávno nám přišel poděkovat manželský pár, který vyprovázel svého otce, za to, že to mohli udělat. Já jsem jim děkovala za to, že se do toho pustili, že vím, že to není snadné, dívat se na to, jak ten jejich blízký odchází. A oni říkali, že už měli zkušenost s úmrtím z dřívějška v nemocnici a že jsou rádi, že se na tom mohli podílet teď, že prostě byli u toho svého blízkého až do konce a že to i líp nesou. Já neříkám, že to je dogma, aby lidé umírali doma a že je to to nejlepší, co může být. Pro každého jenom to, co si přeje.
Zaměřit se i na ALS a rodiny chronických dětí
Vy vlastně máte to srovnání, otec zemřel náhle, maminka po nemoci. Jak to dnes vnímáte?
Obě ty verze mají něco těžkého v sobě, protože u mamky to byl proces, u kterého probíhalo smíření, protože ona začala scházet postupně, ale zas ta bezmoc, že jí nemůžete pomoct, to je těžké a vidíte, že ten člověk schází, to je hrozně těžké. A druhá věc, že ten otec ráno odešel, odpoledne jsme měli jet na chalupu a už nepřijel. A vy jdete jenom identifikovat tělo. Musím říct, že to bylo asi těžší. Sedm a půl roku trvalo, než jsem to zpracovala.
Co plánujete dále?
My jsme teď hrozně nadšení z takových podušek, které u pacientů snímají tělesné hodnoty: teplotu, tlak, dýchání. Jde to rovnou k nám do počítače a my dokážeme indikovat, co se bude dít dále. Normálně vyjíždíme až v okamžiku, kdy nám rodina volá, že pacient má bolest nebo nějaké jiné problémy, a trvá nějakou dobu, než tam dorazíme. Ale takhle dokážeme předjímat, co se bude dít, takže vidíme, že tady nastoupí bolest, zavoláme do rodiny a jedeme.
A jiné vize máte?
Chtěli bychom pomoci rodinám, jež se starají o členy s amyotrofickou laterální sklerózou. Je to těžké umírání, pacienti s tím žijí několik let. Tělo přestává fungovat, ale mozek zůstává fungovat. A protože to je nemoc, která je dlouhá, hospice většinou pacienty s ALS odmítají. Jednou z našich vizí je tedy mít alespoň nějakou lůžkovou odlehčovací zdravotní službu pro tyto pacienty, aby si jejich rodiny mohly odpočinout.
Máme také asi pět dětí, které sice nejsou v akutním ohrožení života, ale jejich maminky či rodiče jim kvůli jejich stavu musí věnovat sto procent své pozornosti, přitom mají třeba ještě dvě další děti. A ty rodiny tím strádají, nemůžou si třeba nikam vyjet, protože ta maminka už to dítě není schopná pustit mentálně ani fyzicky. Takže mým snem je zařízení, kde poskytneme odlehčovací službu se zdravotními službami pro tyto chronické děti či pro pacienty s ALS, aby ti ostatní je mohli na chvíli opustit, ale zároveň by věděli, že je o ně ve vší péči a zdravotní službou postaráno.
