Jak jste se dostal k podnikání?
Já nejsem podnikatel. To slovo nemám rád. Já jsem horolezec, který si na svého koníčka vydělává prací. A co se práce týče, s tou jsem začal už ve čtyřech, pěti letech, kdy mě otec nechal přibíjet lepenku na střechu. Když jsem měl osm, tak otec pořídil koně, s těmi jsem jezdil, i sám. Když dnes vidím ty rachitidy, patnáctileté borce, kteří mají problém zplanýrovat zahradu, tak je to smutný pohled. My jsme s bráchou v patnácti skládali ve dvou celý vagon uhlí.
Vaše firma dělá výškové práce, předpokládám, že jste se k nim dostal právě přes horolezectví.
Ano. Já byl nejdřív turista, pak jsem se nějakýma cestama osudu dostal v sedmnácti k horolezectví a už jsem u něj zůstal.
Kde se tady v Bystřici dalo lézt po skalách?
Tady nikde, nejbližší místo bylo v kamenolomu v Komorní Lhotce. Jezdili jsme i do Štramberka nebo do Tater. Postupně jsem se dostal až do reprezentace.
Co to znamenalo, být reprezentačním horolezcem?
Člověk měl více šancí vycestovat. A tady mi hodně pomohl tajemník tělovýchovné jednoty, který mi pomohl sehnat devizový příslib, když jsem se dostal poprvé do Alp. A tehdy jsem hned dostal cenu za výstup roku. A taky jsem si tam okopíroval vybavení ostatních.
Bohuslav Mrózek začal podnikat ještě před sametovou revolucí.
Co to znamená?
Tehdy byla nouze o všechno. Kromě lan a zimních bot jsme si všechno dělali sami. Ten dělal spacáky, ten šil bundy, já dělal skoby, mačky, šil jsem úvazky. Soukromníkem jsem byl možná už tak deset roků před pádem režimu.
Jak jste si připadali ve srovnání se západními horolezci s výbavou, co jste si dělali sami?
Tehdy to ještě nebyl až takový rozdíl, my to dělali důkladně, úvazy jsme třeba barvili, vypadaly pěkně. A v Rusku jsme s tím vybavením byli největší frajeři.
V Třineckých železárnách asi nebyl s výrobou vybavení problém, ani s materiálem.
Tam byl problém úplně jinde. Chlapi po mně řvali, ať tolik nedělám, že je otravuju. Já pracoval na údržbě, ta měla svůj rytmus, svůj klid. Já měl třeba zakázáno brousit před sedmou hodinou, aby mohli kolegové dospat.
Ani s vedoucími nebyl problém?
Můj mistr byl fajn. Byl to komunista, ale myslelo mu to kapitalisticky. Věděl, že když bude potřeba přesčas, budu první, kdo mu zvedne ruku. Já potřeboval hodně náhradního volna, dovolená tehdy byla snad deset, patnáct dní, už si to přesně nepamatuji. Komunisty zajímali spíše lidi, kteří si nakradli, než my, co jsme něco vyráběli. A ke konci osmdesátých let to bylo hodně volné. Na druhou stranu jsme měli vysoké náklady.
Jak vysoké?
Za zimní horolezecké boty jsem dal tři čisté platy. Na lano jsem dělal měsíc. Výlet do Alp nás stál půlroční čistý plat. Za letenku do Peru jsem vysolil 60 tisíc, ta do Nepálu mě stála 50 tisíc. Já tehdy takto „prolezl“ peníze tak za tři automobily. Nejvyšší hrubý plat jsem tehdy měl čtyřicet tisíc za rok. Ale jinak jsme nic moc nepotřebovali, my dokázali žít za pár korun denně. Stačily mi jedny kalhoty, dvoje trenýrky. Ve třiatřiceti jsem vlastnil jedny lyže z půjčovny, kolo za tisícovku a nějaké to horolezecké vybavení. Ale my víc ani nechtěli. Žili jsme pro horolezectví. Ale také jsme za to platili. Z deseti mých nejlepších kamarádů dnes žijí čtyři.
Kdy jste se dostal k tomu, co děláte dnes, tedy k výškovým pracím?
Někdy v roce 1984. To jsme dělali oficiálně pro naši tělovýchovnou jednotu. Tam jsme se něco naučili. Jako zámečník jsem uměl i svářet. Ale shánět práci tehdy bylo stejně náročné jako dnes, byly tady molochy jako IPS, Teplotechna nebo Hutní montáže. A my byli tři chlapi. Kolikrát se stalo, že dali zakázku jim, ačkoliv jsme nabídli čtvrtinovou cenu.
Funguje to tak dodnes?
Pojďme se raději bavit o něčem jiném...
Mladí neumí držet lopatu, nasadit sekyru na topůrko
Takže s podnikáním jste začal tím, že jste vyráběl horolezecké náčiní?
To bylo takové neoficiální. Oficiálně jsem začal na jaře roku 1989.
Jak se tehdy stal člověk živnostníkem?
Jednoduše. Potvrzení, že jsem živnostník, mi vydal tehdejší předseda národního výboru v Bystřici, mimochodem otec mé spolužačky. Ono to k tomu směřovalo. Tak jak všichni horolezci z reprezentace něco vyráběli, tak jsem po čase zjistil, že jsme tam coby zaměstnanci zůstali snad jen dva. Tak jsem to změnil a dal se na vlastní triko.
Kolik jste první rok vydělal?
To se tak nedá brát, ale během půl roku jsem měl obrat dvě stě tisíc korun.
Kdy jste měl prvního zaměstnance?
Prvního zaměstnance jsem měl někdy v roce 1995, do té doby jsem dělal s kolegy na živnostenský list a podobně.
Jaký je rozdíl mezi dnešními nastupujícími zaměstnanci a těmi, co k vám přicházeli na začátku devadesátých let?
To se ptáte vážně, nebo si děláte srandu?
Ptám se na váš názor.
To se nedá srovnat. Dneska jsou mladí úplně jinde. Vůbec nemají tucha, o čem je práce, nemají základní návyky, neví, jak se drží lopata, když to přeženu. Neumí nabrousit vrták, nasadit na sekyru topůrko. A to nemluvím o tom, co by se mohli naučit relativně pohodlně, a tím jsou jazyky. I s nimi je to špatné.
Unikátní bagr se dá poskládat na deset způsobů
V hale u recepce firmy běží video, kde bagr bourá obrovskou halu. Proč ho tam pouštíte?
Je to jediný bagr svého druhu v Evropě. Spolupracoval jsem na jeho vývoji. Jsou i jiné stroje, s většími dosahy, ale žádný není tak univerzální. Dosah 55 metrů, na rameno se dají nasadit různé nástavce, nůžky, kladivo a podobně, celkem má deset konfigurací. Podle toho, kolik je k dispozici jeřábů, se dá poskládat za dvě až šest hodin.
Už se vám ten bagr zaplatil?
Asi ne. Ale takový stroj je rovněž o bezpečnosti, tedy o tom, aby, jak jsem u některých firem také viděl, nepracoval strojník s bagrem přímo nad kabinou a padalo to všechno na něj.
Kolik lidí je s takovým strojem schopno jezdit?
Moc jich není. Je to hodně přesná práce. Zkusit to může každý, ale když se s vámi takové rameno párkrát zhoupne, tak se můžete jít přebalit. To chce skutečné profesionály.
Kolik takoví skuteční profíci mají?
Mají o něco více, než jiní zaměstnanci, ale některé věci se nedělají jen kvůli penězům. Je to o lidech. Někteří by to dělali i zadarmo, jiní by to nezvládli ani za sto tisíc korun. Tam stačí jen maličko ťuknout do páky a na konci toho ramena je z toho metrový pohyb. Prostě pro to musí mít člověk talent a cit. Stejně jako musí umět horolezec přečíst skálu.
