Malby a řezby realisticky zachycují horaly při práci i při zábavě, přírodu, hospodářská zvířata a veškeré dění na kopci a pod ním.
Kovář, sedlák, žena, jež věší prádlo nebo šlape zelí, obličeje starých lidí, místní na zápraží dřevěnic, které už pohltil čas, ale i turista lopotící se ve sněhu, veselá parta v hospodě U Veličků a pak muži klopýtající v podroušeném stavu dolů.
To všechno vtiskl Satina do zhruba osmi desítek řezeb a sedmi stovek obrazů. „Maluji od roku 1968 a řezbařit jsem začal někdy v roce 1995. Ale rád jsem kreslil už jako malý,“ zmíní osmasedmdesátiletý Satina, přezdívaný Lysaři a kamarády Janek.
Vy asi s trojnožkou a plátnem do lesa malovat nechodíte, že?
Maluji po paměti doma v klidu, jen občas si na místě udělám náčrt. Týká se to i lidských tváří. Asi mám paměť dobrou, protože mi někteří tvrdí, že moje obrazy jsou skoro jako fotky. Snažím se do svých děl vložit děj, napětí, ať nejsou statická. Život sedláků si vybavuji z dětství, i já jsem pásl krávy. Nebo třeba shořelou Bezručovu chatu jsem maloval přímo na místě po vyslechnutí hasičů i svědků, aby dílo vyznělo jako dokument.
Je to tak, že se v mnohých malbách ukrývá skutečný příběh?
Ano. Například kousek od Kmínku na Bumbálce jsem spatřil staršího muže v černém plášti, jak jde s kytkou ke kříži pod torzem stromu. Hned mě napadlo, že námět nakreslím. Pak jsem se dozvěděl, že před lety v tom místě udeřil do stromu blesk a zabil mladou dívku, která pod ním stála. Její milý jí tam nechal postavit kříž a malý pomník. Byl to on. Ani po mnoha letech na ni nezapomněl.
Maloval jste i beskydskou legendu zbojníka Ondráše a zároveň jste zkoumal Ondrášovy díry. Co jste zjistil?
Říká se, že vedou z pod Lysé hory až do Frýdlantu. Zbojník se v nich prý ukrýval před četníky. S kamarády jsme se tam vydali, místo není veřejně přístupné. Hlavní vchod je zamřížovaný, ale já jsem se přece jen jinudy do jeskyní dostal. Byl to zážitek, i když nebezpečný. Museli mě dolů spouštět na laně. Jeskyně má zvláštní klima, krápníky je vyzdobená i v létě.
Obývací pokoj máte obklopený svými řezbami a malbami. Na které dílo jste nejpyšnější?
Mám rád všechny a ty, co tu visí, bych neprodal. Jedním z obrazů, na který jsem zvlášť pyšný, je třeba turista šlapající ve sněhu do kopce. Nyní je vystavený v galerii. A také tady ten na čelní stěně – namaloval jsem manželku, jak věší prádlo, ale stojí vlastně za tím prádlem, přes které prosvítá její silueta.
Výstav jste uspořádal řadu, ale jedna se trochu vymyká. Jmenuje se Umělci Petra Bezruče na Ostravici.
Bohužel jsem už její jediný žijící zakladatel. Letos se bude konat 46. ročník. Prezentují se na ní zruční tvůrci z okolí. Když ještě lidé tolik nejezdili do Alp, ale spíše do Tater, mnoho se jich na výstavě zastavilo. Bývalo až šest tisíc prodaných lístků, i teď jich máme okolo 2,5 tisíce.
Málokdo tuší, že váš hlas zní i ve filmu Želary.
Jednou se vracím z lyžování, zrovna po bolavém pádu a kolem domu spousta aut. V ústrety mi vyšel režisér Ondřej Trojan a říká mi, že ať nazpívám do filmu pět písniček. Dostal jsem na to týden. Měl jsem hrát i baču, kterého tam Němci odstřelí, ale zrovna jsem chystal výstavu, tak jsem nemohl. Nakonec ode mě vybrali do Želar písničky dvě.
Jak je to dnes s vámi a Lysou horou?
Zatímco energie a nápadů mám na rozdávání, kyčelní kloub už mi nedovolí vydat se pěšky na vrchol. Bolí a doufám, že se to zlepší a že tam ještě vyšlapu, až ho vymění za umělý. Občas se tam aspoň nechám vyvézt. Ale řezbařinu a malování stejně jako práci kolem domu, kosení a sekání dřeva, zvládám bez potíží. Zrovna mám v kumbále rozdělanou kytaru. Korpus je hotový. Bude to už moje druhá vlastnoručně zhotovená. A na kole do obchodu taky dojedu. Auto nepotřebuji.
Málokdo se může pochlubit takovou všestranností jako vy. Jak to děláte?
Od mládí tvrdím, že v životě se má zkusit všechno. Naučil jsem se sám hrát na kytaru a tak pilně jsem trénoval, že jsem dva roky nato vyhrál soutěž Letnice na Pustevnách. Stále denně hraji a zpívám, abych nevyšel ze cviku. Mojí vášní však bývaly lyže. Skákal jsem závodně a vyzkoušel všechny můstky v Beskydech. V létě lyže vystřídalo kolo. Po padesátce jsem několik let organizoval cyklistické závody z Ostravice na Bumbálku. Vyráběli jsme si sami diplomy, medaile, žádné dotace jsme nepotřebovali. A dokonce jsem jednu dobu zkoušel chodit po provaze. Po pár bolavých pádech jsem to zvládl.
To ale není všechno, že?
Není. Vymyslel jsem bláznivou akci a s kamarády jsme za devět dnů došli pěšky z Ostravice do Prahy. A zážitky, kdy jsme po nějaké sportovní akci s přáteli poseděli v některé horské hospůdce, vykládali, zpívali, tancovali, hráli a smáli se někdy až do rána, by vydaly na knihu. Rád vzpomínám třeba na Šantán na vrcholu Lysé hory.
Podle vás se měl zachovat?
Ano, mohli ho rozebrat a přemístit trochu níže pod vrchol Lysé hory. Je ho škoda, měl nezapomenutelnou atmosféru. Tu správnou horskou. Kdysi to bývala konírna. Místní kočí každý den vozil nahoru proviant. Bečky však složil asi kilometr pod vrcholem a kdo si chtěl přivydělat, mohl je vynést nahoru. Dostal stokorunu, občerstvení a štamprli. Někdy jsem to otočil třikrát.
Vraťme se ještě k těm zážitkům – přidáte další?
Jednou dopoledne se stavili kamarádi, ať jdu s nimi k Veličkům. Slíbil jsem ženě, že se vrátím v pět. Jenže do hospůdky se zrovna stavili cizí turisté, a když mě uviděli s kytarou, hned byla na stole lahev rumu a půlky přibývaly. Odmítli mě pustit. Musel jsem hrát a zpívat. Pátou hodinu jsem dávno prošvihl. Poprosil jsem kamarády, že kytaru nechám uvnitř, aby hosté neměli podezření, že chci utéct, půjdu jako na záchod, a oni mi ji pak podají za chalupou. Nejdřív jsem se schoval ve chlévě. Ale cizinci mě začali hledat, a když se blížili k chlívku, skočil jsem k praseti a lehl si vedle něj. Pošlapalo mě. U potoka jsem se snažil trochu umýt, a když mi podali kytaru, kajícně jsem koupil cestou dolů ženě čokoládu. Neřekla ani slovo a vyhnala mě spát na seno. Usnul jsem s čokoládou na hrudi. Do rána se na mně roztekla a nalepilo se na ni seno. Když jsem takto obalený vylezl, navíc ještě páchnoucí od hnoje, stála venku skoro celá rodina.
Nemrzí vás někdy, že s věkem ubývají síly?
Vůbec ne. Jsem vděčný, že jsem aktivní život prožil v jiné době, než je teď. Ostravice bývala sportovní a družná dědina. Dokonce tu vznikla sáňkařská dráha a než se ze sokolovny stala restaurace, cvičila tam půlka vesnice. Mladí, staří, bývali jsme spolu venku a něco podnikali. Stále se vymýšlely nějaké akce. To už není. Z hospod jsou hotely, na sjezdovkách stojí chaty a lidé jsou tak nějak každý sám pro sebe. Mnozí šlapou na Lysou, hledí do země, nevnímají okolí, jen si měří čas, na vrcholu se otočí a rychle dolů. Neposedí, nedruží se. I ve vsi je vše jinak. Ani kohout už není slyšet.
