Sníh křupe pod nohama, a když se otočíme, vidíme, jak vycházející slunko začíná osvětlovat kopce, co máme za zády.
"To je krása, co?" usmívá se Dušan. A má pravdu. Je to krása.
Dušan Štůsek je předsedou Klubu českých turistů Lysá hora Ostravice, tedy spolku, který od roku 1981 sdružuje nadšence, co pravidelně, třeba i pětkrát týdně, vyrážejí na nejvyšší horu Beskyd. Mají jednoduché označení: Lysaři. A poznáte je podle znaku ještěra, který nosí na tričku nebo na čepici.
Království Lysařů |
Společného toho ale mají víc. Třeba časné vstávání. Mnozí vyrážejí třeba ve čtyři ráno, aby na vrcholu Lysé stanuli ještě před osmou.
Teď je čtvrtek 17. dubna, šest ráno – a my vyrážíme od pily v Ostravici.
Sedmapadesátiletý Dušan během cesty vysvětluje, jak vlastně vznikla tradice pravidelných výstupů, či přesněji výplazů na Lysou.
"Jednou z hlavních inspirací pro výstupy byl Petr Bezruč. Říkal o sobě, že je starý ještěr a že se plazí na Lysou. Zemřel roku 1957 a hned rok nato se konal první ročník Bezručova výplazu (výstup na Lysou, který se koná druhou zářijovou neděli – pozn. red.). A později chlapi, často bývalí havíři a huťaři, založili v Ostravici pobočku Klubu českých turistů a začali na Lysou chodit pravidelně, někteří i denně," vypravuje Dušan Šůstek.
"Jardo, zadrž svého činu"
Dnes má lysohorská pobočka Klubu českých turistů několik stovek členů a další stále přibývají. Nejlepší z nich ročně na Lysou vystoupají více než třistakrát.
My v tu chvíli stoupáme směrem k Lukšinci a místo po trávě už zhruba půl hodiny jdeme sněhem.
Klub Lysařů
|
"Jardo, zadrž svého činu. Počkej na nás," křičí Dušan na muže, který jde před námi. V odpovědi na otázku, pokolikáté si to už letos na Lysou vyšlapuje, nezaváhá ani na vteřinu. "Po pětasedmdesáté," hlásí sympatický sedmdesátník.
Právě jsme se poprvé setkali s nynějším nekorunovaným králem Lysařů Jaroslav Doležalem, který zrovna absolvuje – a to se podržte – výstup s číslem 5 723. Kdybychom přitom spočetli všechny jeho výstupy na horské vrcholy, dobrali bychom se ještě většího čísla: 8 664.
V tuto chvíli ale Jaroslava, kterému Lysaři s úsměvem přezdívají Moja Lída, míjíme a dál stoupáme.
Takřka po celou cestu se nám nabízejí půvabné výhledy do okolí, samotný vrchol je ale tentokrát v mlze.
Těsně pod ním, zhruba v 7:40, míjíme trojici mužů v důchodovém věku, kteří už sestupují dolů.
"Lysá? To je prostě láska. Řeknu vám to tak: když jsem byl mladý, věnoval jsem se manželce, teď se věnuju Lysé hoře," usmívá se jeden z turistů, jednasedmdesátiletý Míra Pavelek. Není sice registrovaný Lysař, ale i tak na nejvyšší beskydskou horu stoupá šedesátkrát až sedmdesátkrát ročně.
Každý Lysař má své evidenční číslo
Zmínka o registraci je důležitá. Každý Lysař má totiž evidenční číslo a po výstupu vhodí do schránky v lysohorském bufetu Šantán lísteček s číselným označením výstupu. Za dosažení kulaté cifry, jako sto, dvě stě padesát či třeba tisíc výstupů, následuje odměna – odznak.
Do Šantánu vstupujeme taky, ale až poté, co rukou přejedeme "hladicí bod" na obelisku ve výšce 1 323 metrů.
Uvnitř je ve čtvrtek ráno docela prázdno, pár Lysařů tady ale přece jen potkáváme. "Dnes je to můj letošní sedmačtyřicátý výstup na Lysou, ale mám už i pětkrát Smrk, toho si vážím ještě víc," říká Peter Balko.
"Když nejdu, tak blbnu a nikdo se mnou nevydrží"
Ve spodní místnosti praská oheň v kamnech a Dušan si suší věci na topení. Z batohu vytahuje láhev od Kofoly, uvnitř má domácí meruňkovici. Nedávno měl svátek, a tak dnes nalévá.
Nedlouho poté dovnitř vstupuje i Jaroslav Doležal. "Musím zase rychle dolů, ať stihnu vlak," vysvětluje. Jedním si je ale jistý: o den, nejpozději dva dny později bude ráno na Lysé zase. "Nechodím, jen když mám nějakou zdravotní potíž. To pak ale blbnu a nikdo se mnou nevydrží," dodává s úsměvem.
