Luděk Jičínský patří k rodilým Ostravanům a jeho první výrazné vzpomínky k městu se datují od invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
„Pamatuji si na ruské vojáky. Vraceli jsme se z Bulharska 20. srpna a už v noci jezdily Porubou tanky. Turnus, který jel po nás, měl svým způsobem štěstí, protože zůstal u moře tři měsíce, jelikož se čekalo, jak to u nás dopadne. Bulhaři se o ně zatím starali. Ten jeden den, co jsme se minuli, mě trošku mrzel,“ vzpomíná Jičínský.
Luděk Jičínský Luděk Jičínský v roce 2000. Knihkupec a herec Luděk Jičínský se narodil v Ostravě-Zábřehu v roce 1957. Nejprve bydlel v Komenského sadech, kde měli prarodiče vilu, pak žil v Porubě. Učební obor absolvoval v někdejší Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě, posléze vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Studia na Vysoké škole báňské opustil, poté pracoval na výstavišti Černá louka jako vedoucí technického provozu a v podniku Bytostav Ostrava. Od roku 1989 je knihkupcem, je majitelem knihkupectví Artforum. V roce 1982 se stal jedním ze zakladatelů Bílého divadla. Na jeho tvorbě se podílí dodnes, jako herec nechyběl v žádné inscenaci. Realizuje se také v oblasti scénografie a výtvarného řešení. |
S ruskými tankisty pak v Porubě začal dokonce kamarádit. „Byl jsem malý kluk a s kamarády jsme spřádali plány, že budeme dělat pasti na tanky podle vzoru lovců mamutů. Místo kladení pastí jsme s nimi ale vlastně kolaborovali, měnili jsme cigarety za ruské odznaky,“ líčí „hříchy mládí“ knihkupec.
Kino náročného diváka druhým domovem
V dospívání se učil v Nové huti Klementa Gottwalda. „Jinam mě naši nechtěli dát. Brácha už byl na gymnáziu a z pohledu rodičů neprospíval nejlépe. Vyučil jsem se mechanikem elektronických zařízení a pendloval jsem po celé Ostravě,“ popisuje Jičínský. Umění jej však silně přitahovalo už tehdy, byť jen jako pasivního diváka. „V Kině náročného diváka jsem byl od svých patnácti pečený vařený. Dávali úžasné filmy.“
Program kina byl vyhledávaný. „Zajímavostí byly sobotní a nedělní maratony od desíti do půlnoci. Vždy bylo plno a zvláštností se staly nedabované filmy. Na místě je tlumočil dobrovolník, který monotónně četl přeložený scénář, jak to známe z polské televize. Ve čtvrtky se konával filmový klub, vyprodáno bylo vždy,“ dodává Jičínský.
Cesta k divadlu
Na přelomu 70. a 80. let jej potkalo divadlo, kterému je věrný jako amatérský herec dodnes. Nejprve ale musel překonat taneční peripetie.
„K mému setkání s divadlem došlo bezprostředně po vojně v roce 1976. Na svůj věk jsem byl velmi nesmělý. Navštěvoval jsem tancovačky na Černé louce. Byla to tehdejší forma zábavy pro mladé, diskotéky ještě nefungovaly. Mé tancovačky ale měly stabilní průběh - nejprve jsem si dal panáka na odvahu, pak druhého a po třetím už to nemělo smysl,“ líčí Jičínský.
Aby se konečně osmělil a vstoupil i na taneční parket, začal vyhledávat zájmové kroužky. Tak došlo i na osudné divadlo. „Divadlo mě zkrátka nemohlo minout. V dnešní Stodolní, v její zadní části před podchodem po levé straně, existoval Jazzklub. Byly tam německé nápisy, památka na období, kdy se tam natáčel zahraniční film. Štáb na místě zanechal různé rekvizity, třeba makety ananasů,“ vybavuje si ochotník.
Drsný humor všichni nepřijali
„Kamarád Oto Koreň mě pak seznámil s Vláďou Vrchovským, který vedl divadlo Aureko. Vše se konalo pod hlavičkou SSM (Socialistický svaz mládeže - pozn. red.). Koncerty žádné nebyly, ale mohli jsme odebírat materiály Jazzové sekce. Někteří posléze emigrovali a Jazzklub se rozpadl,“ vypravuje knihkupec.
V Aureku však tehdy potkal také principála dnešního Bílého divadla Jana Číhala. „Přesvědčil mě, abychom se trhli. To bylo v roce 1987.“
První sídlo Bílého Divadla bylo v Klimkovicích. „V Ostravě nebylo kde, přeci jen vládl tuhý socialismus. Naopak v lázeňské lokalitě jsme našli spřízněného starostu. V zámeckém parku Bílé divadlo sehrálo několik představení - Máj Karla Hynka Máchy s lodičkami na rybníku, Antigonu nebo třeba hru Dnes ještě trpí lidstvo přílišným proléváním krve,“ vzpomíná Luděk Jičínský.
„Diváci netušeně seděli, jeden herec se přitom mezi ně vloudil. Hráli jsme vojáky a ptali jsme se diváků, kde je ten zběh, kterého hledáme. Měl jsem černé brýle, trošku jako parafráze na Pinocheta. Ukázal jsem na dva pochopy, ti zběha odvlekli a za plentou už startovala cirkulárka,“ líčí Jičínský a pokračuje: „Park ovládl úžasný zvuk, pak někdo vychrstnul připravenou červenou barvu. Byli jsme mladí, a tak nám to ani nepřišlo. Nekonvenční hra ale vadila místním, a tak nás vykázali. My skončili v Bohumíně, dokud nepřišel rok 1989.“
První československý soukromý knihkupec
Rok před revolucí se Jičínskému podařil husarský kousek. Stal se prvním soukromým knihkupcem v socialistickém Československu.
„V 1988 kamarád Jarda Struhala zjistil, že soukromí knihkupci nebyli po nastolení vlády komunistů zrušeni. Literatura a film mě vždycky zajímaly více než elektrika. Tehdy se už povolovala první soukromá řemesla, třeba opraváři deštníků. My dostali povolení na knihkupectví. Půl roku nám trvalo, než jsme získali do pronájmu krámek na křižovatce dnešní Českobratrské a Nádražní ulice a 1. června 1989 jsme otevírali,“ vypravuje knihkupec.
Sametová revoluce „dorazila“ za minutu dvanáct
Největším oříškem pro něj bylo tehdy sehnat kvalitní zboží. „Objeli jsme nakladatele. Knihy se dostávaly v rámci přídělů - kdo odebral čtyřicet Leninových spisů, dostal k tomu třeba pět Hrabalů. To my jsme už ale nemuseli. Že je v Ostravě Artforum, se záhy rozneslo po republice. Najednou všichni chtěli něco podobného a už to vypadalo, že nás podle jiného zákona zatrhnou. V listopadu jsme dostali předvolání ve věci poškozování socialistického majetku,“ usmívá se Jičínský.
Zachránila je sametová revoluce. Ostravě je Luděk Jičínský až na jednu výjimku věrný. „V pětaosmdesátém byla příležitost Ostravu opustit. Zamiloval jsem se do Bratislavanky. Přijel jsem za ní, přijali mě tam do rodiny. Dal jsem výpověď v NHKG a začal jsem si na Slovensku hledat práci. Najednou mi došlo, že to nejde, opustit Ostravu. Začala mi strašně chybět. Přišel bych o atmosféru, o lidi, o známé. Celý život jsem říkal, jak je Ostrava škaredá, že se v ní nedá žít, jenže v rozhodujícím okamžiku ji nešlo opustit.“
