Třiaosmdesátiletý vedoucí souboru Jaroslav Zdražil, který se po válce do Oder přistěhoval s rodinou z Chorvatska, si prošel všemi stadii nadšeného ochotníka.
„K souboru jsem se přidal ve svých dvanácti letech v roce 1954 a posléze se mi podařilo navázat na osobnost Jiřího Mateiciuce, který soubor vybudoval a obětoval mu takřka celý svůj život,“ říká vedoucí souboru a také režisér úspěšných inscenací.
Jaký je dnes zájem o loutkoherectví?
Děti k nám stále chodí, divácký okruh se daří rozšiřovat i mimo náš okres. Kašpárek má stále velký úspěch a děti si s ním rády povídají, někdy se ale obrací i jejich počet, když na jedno dítě připadnou dva dospělí. Nejbáječnější je, když se školky v sále navzájem hecují. No a vždycky se najde jeden „kazisvět“. Takže když všichni odpoví ano, on řekne ne!
Máte na děti nějaká speciální lákadla?
Každé představení zahajuje Kašpárek, jeho loutka. Na pozadí scény je vidět Dělnický dům, tedy prostor, v němž se divadlo nachází. Kašpárek má za úkol zapojit děti do hry tím, jak jim klade otázky a ony odpovídají. Máme tady školku, s ní přijde osmdesát dětí a začnou odpovídat. Někteří jsou natolik zabraní do akce, že dokonce prozradí, co by neměli. Například se jich ptáme, proč to ten zlobivý Budulínek dělá? „Protože dělá kraviny,“ ozvalo se z publika.
Pro děti může mít divadlo obrovskou uměleckou hodnotu, říká nový šéf loutkoherců |
O čem je podle vás loutkové divadlo?
Kdysi jsme s manželkou, která byla učitelka, navštívili loutkové divadlo. Bylo tam představení, kde hráli živí herci v jednotném oblečení na scéně a drželi loutku. Ale to pro nás není loutkové divadlo. V tom našem hrají především loutky, člověk jim pouze propůjčuje hlas a pohyb, vede je ovšem tak, že on sám není vidět. V tom spočívá kouzlo představivosti.
Dáváte přednost maňáskům nebo jiným druhům loutek?
My například vůbec nepoužíváme marionety, protože bychom na úkor toho museli zrušit otáčivou scénu, která je předmětem vytváření iluze rychlými přechody mezi jednotlivými scénami a místy děje, v němž se příběh odehrává. To by byla škoda. Proto se zaměřujeme právě na maňásky nebo vajangy, které se vodí zespodu, takzvaně na javajky. Jednou rukou se ovládají pohyby hlavy a druhou pohyby paží. Najdou se ovšem i takoví mistři, když je práce hodně, že jeden vodí loutku a druhý ovládá ruce.
Více o oderském loutkovém souboru |
Necháváte si poradit?
Ano, o tom žádná. Cenným rádcem nám byl třeba ostravský režisér Zdeněk Havlíček. Když bylo na okrese sedm loutkářských souborů, účastnili jsme se společných přehlídek. Zdeněk Havlíček nám pomáhal a usměrňoval nás. Také k nám jezdili profesionální loutkoherci a členy našeho amatérského souboru velmi hodně naučili. Radili, co přesně má dělat vodič. Kdo měl zrovna na starosti režii nebo inspici, tak si všímal, na co si má dávat kdo pozor.
Hlavně se snažíme, aby to, co děláme, mělo smysl, protože dítě, které k nám zavítá do divadla, tak nejde na amatéra nebo profíka, jde za zážitkem, to jenom dospělák, když je na inscenaci, tak posuzuje, tak a teď hrají amatéři.
Kdy podle vás v hledišti končí dětský věk?
Jak u koho. Dnes je to o to více ošidné vlivem moderní doby. Někteří se tak z dětského věku ani příliš nedokážou vymanit. Dětská optika se dá ale použít i na vážná témata. Například jsme inscenovali pohádku o příchozích z vesmíru Mia a Teo z planety Mao, kteří přijeli udělat pořádek, protože se všude povalovaly odpadky. Pak jsme pozvali školky a vyzkoušeli jsme si ohlas v praxi. Na tento kus jsme pak úspěšně navázali další ekologickou pohádkou: Jak pejsek a kočička uklidili les. To byla jedna z našich nejúspěšnějších her, navštívilo ji tisíc sedmdesát pět diváků za třináct představení, dětí bylo osm set sedmdesát šest. To bylo v roce 2016. Loni jsme tuto inscenaci úspěšně obnovili a diváků opět hodně přibylo.
 |
Kdy je možné vaše představení navštívit?
Hrajeme ve středu dopoledne pro školy a v úterky v 16 hodin nebo v neděli v deset dopoledne pro veřejnost. Nejnověji jsme nastudovali Budulínka.
Ve vaší kanceláři je vidět, že se loutky nacházejí všude kolem vás...
Momentálně je tady nepořádek, loutky se povalují všude kolem, jsou přichystány na výstavu. Jinak visí vzorně na zdi, anebo jsou zavřené ve skříních. Ty novější pro nás vyrobila vynikající ostravská výtvarnice paní Vaščurová. Za tři týdny jsme měli loutky hotové, což byla senzace. Ty starší by zase potřebovaly opravit, jsou už hodně otlučené, jak často se používaly.
Tady vidím čerta...
Chtěli bychom obnovit čertovskou tradici a zvažujeme, že na vánoční čas nastudujeme zimní pohádku Kašpárek v pekle. Našli jsme totiž vhodný námět, a když máte námět, tak už se najde vždycky někdo, kdo hru napíše a připraví i detailní scénář. Dokonce bychom mohli najít uplatnění pro naši čertici, která má sice kopyto, ale jinak je v růžovém. Patří mezi jedny z našich nejstarších loutek z 50. let. Řada z nich bohužel nenávratně zmizela během tragického požáru na oderském zámku, kde jsme původně hrávali. To bylo ještě v roce 1964.
Jak vidíte budoucnost loutkoherectví?
Nevím, co bude. Náš věkový průměr na devatenáctičlenný soubor činí 62,47 let. A to v něm máme i studentku... Přitom se naše pole působnosti rozšiřuje, zajíždějí k nám školky z vedlejších okresů, z Přerovska i z Opavska. Poslední dobou ale podražily autobusy, a to je špatné, stává se nám, že autobus pro děti nelze sehnat.
Mladí nemají o členství v souboru zájem?
Měli jsme snahu oslovit další studenty, ale nefungovalo to, nechodili na představení. Musí se najít někdo, kdo má opravdový zájem. Ale jinak si nemohu stěžovat. Město o nás pečuje, vyměnili nám závěsy, pořídili novou oponu. Také výstava, kterou návštěvníci uvidí, je takto připravena pro veřejnost poprvé, doposud jsme předchozí výročí slavívali dnem otevřených dveří u nás v Dělnickém domě. I dnes se ještě stává, že k nám přijde Oderák a je překvapen, že je tady loutkové divadlo. A s oblibou říká: „To je jak v divadle. “ „Jak jak? “ odpovídám: „To je divadlo! “ Jeviště, hlediště, ozvučení, všechno. I když jsme primárně divadlo určené pro děti, dospělí u nás rozhodně nejsou výjimkou.
