Richard Kroczek, manažer skupiny Buty.

Richard Kroczek, manažer skupiny Buty. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Žili jsme jen ve zkušebně nebo v hospodě, vzpomíná Richard Kroczek

  • 5
K nejosobitějším ostravským kapelám určitě patří Buty. Její kořeny sahají do poloviny 80. let, kdy vznikla pod křídly tehdejšího kulturního střediska. K jejím zakladatelům patřil společně s Radkem Pastrňákem také bubeník a nyní i manažer Richard Kroczek. Zavzpomínal v seriálu Ostravské stopy.

„Ostrava 70. a 80. let byla ve všem diametrálně odlišná. Žili jsme buď v hospodě, nebo ve zkušebně. Nic jiného jsme nedělali. Peníze nebyly a nám to vůbec nevadilo,“ vzpomíná Kroczek.

Připomíná, že chtěli jen hrát. Ale stále. „Přestože jsme s Radkem Pastrňákem založili Buty, tak jsme nastoupili do doprovodných kapel Věry Špinarové a Marie Rottrové. To byla velká zkušenost. Také nás nikdo nemohl zavřít za příživu, být hudebníkem na volné noze bylo prostě parádní,“ usmívá se Kroczek. Následoval AG Flek s Vlastou Redlem, to současně s Buty, a najednou se začali objevovat v rádiích. To už byla devadesátá léta.

Odměna za hodinu koncertu? Dvacet korun

První zkušebnu získali paradoxně po setkání se socialistickou kulturní komisí v hospodě U Žaláka v Ostravě – Mariánských Horách.

Richard Kroczek

  • Narozen 25. srpna 1964 v Ostravě, vyučený instalatér, hned po vojně muzikant na volné noze. 
  • V roce 1986 založil společně s Radkem Pastrňákem kapelu Buty. V roce 1992 nahráli první desku Pískej si, pískej, následovaly například Ppoommaalluu, Dřevo, a zatím poslední Duperele (2012). 
  • Mezi nejznámější písně patří například Mám jednu ruku dlouhou, František, Tata, Krtek, Jednou ráno, Hajcman blues a Demáček.
  • Známí se stali i díky filmu Jízda v režii Jana Svěráka z roku 1994. 
  • V současnosti Kroczek působí také jako manažer kapely a v centru Ostravy buduje moderní nahrávací studio.

„Hospoda existuje dodnes. Museli jsme být pod OBKS, tedy Obvodním kulturním střediskem, které sídlilo na místě dnešního klubu Parník v Sokolské ulici. Další zkušebnu jsme měli směrem na Hlučín, nyní tam jsou stavebniny Janík,“ přibližuje a vrací se k vystoupení před komisí. „Ta pak schválila, že můžeme vystupovat na veřejnosti, zařadila nás do platové třídy, která stanovovala, kolik si můžeme účtovat za hodinu vystoupení. Myslím, že to bylo kolem dvaceti korun za hodinu na osobu,“ uvádí bubeník.

Centrum Ostravy prý bylo kdysi rájem hospod. Výběr byl široký, čehož využíval i Kroczek.

„Hostinec U Rady, bar Waldemar, pivnice Na spolku a v noci divadelní klub Po schodech nahoru. Vždy jsme měli jistotu, že někdo z nás v některé hospodě bude, tak jsme se našli. Mobily totiž nebyly a pevnou linku mělo jen pár lidí,“ líčí dobovou realitu.

Navíc U Radů měli takzvanou mrtvou schránku. „V díře ve zdi jsme si na papírku nechávali vzkazy. Doba nebyla uspěchaná jako dnes, na všechno bylo více času,“ popisuje.

I vztahy mezi hudebníky byly podle Kroczka příznivější. Spojoval je společný nepřítel: tehdejší politický režim. „Přitom si myslím, že jako muzikanti jsme byli svobodnější. Dnes máme sice více svobody a stovky různých možností, ale paradoxně svobodní nejsme, protože každý se pořád za něčím honí,“ vysvětluje Kroczek a jako důkaz bere i to, co se nyní vysílá v rádiích.

„Tehdy nám prostě bylo jedno, jestli máme peníze. Do hospody jsme šli i s desetikorunou. Tím nechci vůbec tvrdit, že za totality bylo lépe. Po revoluci se otevřely skvělé možnosti dělat cokoli, jakkoli a kdekoli. Važme si toho a chraňme si to,“ upozorňuje Kroczek.

Buty Kroczek s Pastrňákem založili v hospodě v roce 1986. „Měl jsem tehdy byt ve Vítkovicích poblíž náměstí Jiřího z Poděbrad. Tam jsme zkušebně nacvičili tři instrumentální skladby a pochopitelně to šli oslavit. Načež jsme se zúčastnili ostravského Rockfestu v už zmíněném Žaláku, který jsme vyhráli a postoupili do celostátního kola. Ještě předtím jsme měli kapelu B-komplex, ale to jsme hráli jen na zábavách na Hlučínsku, takže na Prajzské,“ vzpomíná.

A vrací se k pohledu na Ostravu před zhruba čtyřiceti roky a nyní. „Město bylo špinavé a plné havířů. V hospodě bylo více vyhrnutých rukávů. Dokonce na to existoval vtip, že se v Ostravě prodávají košile rovnou vyhrnuté.“

Pamatuje také autobusy plné zpocených cestujících, přitom dostat se do vozu byl často problém. „Jsem rád, že jsem to zažil, protože díky té době mám srovnání s dneškem. Mladší o tom nic neví, hodnoty byly jinde,“ popisuje Richard. Kulturní akce hlídala Státní bezpečnost. A nechyběly všudypřítomné zákazy.

Za vystoupení na festivalu tři litry rybízového vína

Například když Zlata Holušová uspořádala v Dolní Lhotě svůj první festival, tak jej policajti rozprášili. My jsme na něm vystoupili a jako honorář dostali tři litry rybízového vína. Drželi jsme tehdy více při sobě, protože jsme nevěděli, kdo nás kdy sebere,“ líčí poměry. 

„Zlata byla odvážná, pracovala v Československém rozhlase, kde jsme jako Buty pořídili první nahrávky.

Ostravě zůstaly Buty věrné i přes menší perspektivu na úspěšnou kariéru. „Věděli jsme, že z Prahy se kariéra dělá nejlépe. Ostatně náš první vydavatel Vladimír Kočandrle byl z Prahy. Odchytili jsme ho ale v Ostravě, kam přijel. V rozhlase slyšel nahrávku a podepsal s námi smlouvu. Tady nám prostě nic nechybělo,“ přibližuje Kroczek začátky vzestupu skupiny.

Najednou byla kapela známá, což hudebník připisuje i nově založenému studentskému rádiu Orion. „Tam nás hráli i desetkrát denně a na základě takového ohlasu jsme si mohli dovolit i svůj koncert.“

Jak Kroczek říká, dobrá hudba k Ostravě patřila odjakživa. „Citron, Hana Zagorová, Věrka Špinarová, Marie Rottrová i Buty, později třeba Kryštof a David Stypka,“ vyjmenoval a v paměti zašel ještě hlouběji do minulosti. „Když ještě hrál můj táta, tak v Ostravě válela kapela Bukanýři. Československý rozhlas měl výborný orchestr. Ostrava prostě hýbala republikou.“