Jde o výsledek zhruba desetileté spolupráce měst, obcí, neziskových organizací i soukromých nadšenců, členů spolku Krajina břidlice, kteří lidem zpřístupňují tuto unikátní krajinu a seznamují je s jejím vývojem. „Ani lidé, kteří tady žijí, často nevědí, jak pohnutou historii oblast má,“ říká předsedkyně spolku Alena Zemanová.
Jak byste charakterizovala Krajinu břidlice?
Je to oblast téměř kopírující pohoří Nízký Jeseník, v níž se několik století intenzivně těžila břidlice. Těžba ve většině případů definitivně skončila v polovině 20. století, souviselo to s odsunem německých obyvatel, a proto se na ni trošku zapomnělo. I na celou oblast, která prošla velkým vývojem, nejen v souvislosti s těžbou břidlice a odsunem.
Co dalšího krajinu změnilo?
Z velké části území vznikl vojenský újezd Libavá a byla tady vybudována také dvě velká vodní díla – přehrady Kružberk a Slezská Harta. Většina dopravních cest, které tudy vedly, byla přerušena a bez nadsázky můžeme říct, že jsme zůstali na konci světa. To všechno ale způsobilo, že místní krajina nějakou dobu svým způsobem odpočívala a právě ten odpočinek jí dodal zvláštní krásu. Zůstaly tady stará důlní díla, lomy, ale také mohutné odvaly z odpadní břidlice a opuštěná torza hornických staveb a s tím nádherná příroda. To jsou věci, na které se snažíme upozornit. Krajina břidlice je oblastí, která měla divoký historický vývoj a pořád jsou tady po něm stopy.
Ve Flascharově dole čeká návštěvníky chlad podzemních štol i permoníci |
Kdybychom se vrátili v čase, jak vypadala ještě za těžby?
To bychom se museli přenést do druhé poloviny 19. století, protože už v souvislosti s první světovou válkou a se vstupem nových materiálů na trh přišel první útlum těžby břidlice. Krajina vypadala úplně jinak než teď, šlo o velmi rozvinutou oblast s továrnami a uvádí se, že v polovině 19. století tady bylo až sto činných dolů a lomů, ve kterých se těžila břidlice. Ta se odsud rozvážela do celého Rakouska-Uherska. Blízko je jedna ze stěžejních železnic tehdejší doby, Severní dráha císaře Ferdinanda, po níž se břidlice vozila do Vídně a dál.
Jak velké byly doly?
Některé byly velice rozsáhlé, zaměstnávaly až stovky lidí, například na Vítkovsku, Budišovsku, Jakartovicku, ve Svobodných Heřmanicích nebo ve vojenském újezdu doly Velká Střelná a Smilov. Jiné byly menší – Flascharův důl v Odrách zaměstnával asi dvacet lidí. Těžit břidlici mohl každý, kdo ji měl na svém pozemku. Nejednalo se o vyhrazený nerost, takže nespadala pod báňskou legislativu, a někdy šlo i o drobnou těžbu pro místní účely v lokálních dolech a lomech. Břidlice se těžila i jako stavební kámen.
Odsun život v dolech ukončil?
Skončila hornická činnost, ale ve druhé půlce 20. století doly ožily jiným životem, trampingem. Byl to tady velký fenomén. Lidé z Ostravska a Opavska sem jezdili na víkendy. Páteční odpolední spoje dráhy Suchdol nad Odrou – Budišov nad Budišovkou a trati zvané Hvozdnický expres byly plné lidí v maskáčích a ti různě vysedali na zastávkách a vydávali se na toulání krajinou. Staré doly úplně vyzývaly k dobrodružství. Trampové soutěžili, kdo se v dole podepíše dál, umisťovali tam různé totemy a i děti dovnitř podnikaly výpravy. Je zajímavé, že se z té doby dodnes odvozují některé názvy starých dolů – Rodriguezův hrob, Žlutý květ a další s návazností například na foglarovky.
Zároveň však působila příroda...
Doly pustly, nezpracovávala se ani odpadní břidlice a většina hald tohoto kamenného odpadu zůstala v krajině. Příroda tam vytvořila velmi zajímavé biotopy.
Počet turistů v Moravskoslezském kraji za minulý rok je malý zázrak, říká expert |
Jaké?
Na haldách najdete mechorosty, lišejníky i celou řadu rostlin, které nerostou jinde v lesích kolem. V dolech v zimním období hibernují netopýři. V mřížích všech starých dolů v Krajině břidlice jsou vletové otvory pro netopýry, aby se dostali na svá zimoviště. Například v oblasti Zálužné zimují obrovské kolonie netopýrů černých a tamní doly jsou proto přírodními památkami.
Lákají doly turisty i dnes?
Podzemí vždycky lákalo a láká i teď. Máme dvě zpřístupněná podzemí, Raabovu štolu a Flascharův důl, a připravujeme další. Možná se podaří otevřít druhou část Flascharova dolu v Odrách a u Budišova nad Budišovkou se připravuje zpřístupnění jezerního dolu. Je to zatopené důlní dílo, kde by mělo být možné plout i po lodičkách.
Co vůbec obnáší takové zpřístupnění starého dolu?
Nejdříve se musí najít někdo, kdo si převezme práva a povinnosti k dolu. U dolů je zvláštností, že to není ani movitý, ani nemovitý majetek. Je to sui generis, majetek svého druhu. Někdo jej musí převzít a o důl se starat – u nás jsou to obce nebo neziskové organizace. Správce dolu pak musí sehnat peníze na projekt i na samotné zpřístupnění. To vše pod dozorem Českého báňského úřadu, aby návštěvníci byli v dole v bezpečí. Důl se musí zajistit výdřevami a kamennými zakládkami, musí se vybudovat pevné vstupní portály, protože ty původní jsou většinou zborcené. A bezpečnost se opakovaně kontroluje.
Co návštěvník v dole uvidí?
Nejzajímavější na břidlicových dolech je, že je vybudovali lidé svou prací, svými silami, bez použití těžké techniky. Už to samo o sobě je unikátní. Důl je nasvětlený a uvnitř jsou expozice – vystavené předměty jako kahany, důlní vozík, sochy permoníků, modely hibernujících netopýrů. Lidé zažijí i adrenalin. Flascharův důl je dvoupatrový a patra spojuje dvacetimetrový větrací komín s lezním oddělením. Těchto dvacet metrů si turisté vylezou po takových šikmých žebřících.
Doly i muzea. Těžbu břidlice v Moravskoslezském kraji připomene geopark |
Jak vlastně vypadali horníci, kteří dobývali břidlici?
Nespadali pod báňskou legislativu, nebyli nijak specializovaní, a tím pádem ani příliš vybavení. Do dolů si chodili přivydělávat i zemědělci, když neměli práci na poli. Oblečení tak, jak se běžně chodilo, často neměli ani přilby. Na hlavách klobouky, lněné košile, žádné specializované fáračky nebo světla. Břidlici vylamovali takzvanými pajcry, velkými kovovými tyčemi. Nebo do kamene ručně navrtávali díry na střelivo. Třeba v Odrách se těžilo s pomocí dynamitu, kus horniny se odstřelil a pak ho vyváželi na vozících.
Vývoj krajiny narušil odsun. Je těžké odkrývat její historii?
Velmi. Německé archivní dokumenty jsou zničené nebo ztracené, a protože břidlice byla nevyhrazeným nerostem, neexistují oficiální záznamy. U Flascharova dolu jsme měli štěstí, že jeho majitel byl významný podnikatel z Moravské Třebové a dochoval se jeho osobní archiv. Jinak je to mravenčí práce. Bádání začíná u majitelů pozemků, hledáte alespoň živnostenský list, nebo něco v kronikách. Spolupracujeme s olomouckým archivem a podařilo se nám tam najít nejstarší zmínku o těžbě břidlice. Jde o těžbu břidlice v Bělkovicích na Olomoucku v roce 1586 na střešní krytinu kostela v Kroměříži.
Některé informace se zjistí i při terénních průzkumech. Když jsme poprvé vstoupili do Flascharova dolu, až se nám nechtělo věřit, že se tam těžila břidlice. Horníci v něm vybudovali dvě stě metrů dlouhou chodbu, aniž by těžili. To nebylo běžné, většinou se vytěžila dobývací komora, ponechal se zpevňující pilíř a zase další dobývací komora. Nakonec jsme zjistili, že tou dlouhou slednou štolou ložisko břidlice obešli, aby jej těžili zpětně. A k tomu už nedošlo, protože začala první světová válka.
Krajina břidlice je národním geoparkem i počinem v cestovním ruchu kraje. Co ji čeká teď?
Budeme pokračovat v tom, co jsme začali. Snažit se zpřístupnit další objekty, ale zároveň uchovat kouzlo krajiny. Pořádat terénní exkurze, přednášky, zpracovávat historii dalších částí oblasti. Udržovat v provozu naše takzvané geopointy – Muzeum břidlice, Imaginárium břidlice, Raabovu štolu, Flascharův důl a síť naučných stezek, které tuto krajinu protkávají. Součástí Krajiny břidlice je i oblast Bruntálska, kde jsou jedny z nejmladších sopek v republice. Tam bychom rádi vybudovali interpretační centrum o vulkanismu. Věnovat se budeme i fenoménu řeky Odry. Pramení v Krajině břidlice a je evropským veletokem s velkým přeshraničním významem. Těšíme se na další práci. Výhodou je, že lidí nadšených pro břidlici a Krajinu břidlice je dost.
30. července 2018 |
