Je jednou z nejobyčejnějších rostlin, na kterou lze narazit prakticky na každém kroku. Každý ví, jak její dotek pálí, někteří znají chuť čaje, který se z kopřivy vaří. Ale málokdo tuší, že tato rostlina doprovází lidstvo už nejméně pět tisíc let a dlouho patřila k důležitým surovinám pro výrobu vláken a tkanin.
Dopodrobna s využitím kopřiv seznamuje nevšední výstava, která je až do května příštího roku k vidění v příborském muzeu. O vzniku expozice i o tom, co na ní lze vidět, jsme si povídali s autorem výstavy Václavem Michaličkou.
Kopřiva je poměrně obyčejná rostlina, jako téma pro výstavu ale celkem nevšední. Jak se nápad na ni zrodil?
Na příborské pobočce Muzea Novojičínska se dlouhodobě věnujeme výzkumu tradičních rukodělných technologií zpracování přírodních materiálů. K výstavě nás inspirovaly objevy v muzejních sbírkách a také pohádka H. Ch. Andersena Divoké labutě, ve které dívka zhotovuje košile z kopřiv, aby vysvobodila své zakleté bratry.
Co všechno se lidé o využití kopřivy a jejím místě v lidské kultuře dozví?
Kopřiva je představena jako textilní surovina, kdy se kopřivová vlákna zpracovávala od pravěku až do 20. století. Seznámí se s artefakty, které se podařilo po tříletém výzkumu objevit v českých a slovenských muzeích, a také s podrobným postupem získávání a zpracovávání vlákna.
Do jaké doby spadají první doklady o využití kopřiv lidmi? A jak se využívání kopřiv měnilo v průběhu dějin?
První doklady spadají do období před 5 000 lety. Kdy známý muž z ledovce Ötzi měl u sebe šípy, jejichž letky byly přivázané kopřivovou nití. Další nálezy pochází z doby bronzové, a to zejména z Dánska. Na našem území byl nejstarší kopřivový textil nalezen na lokalitě Břeclav-Pohansko z velkomoravského období. Kopřivy našly své uplatnění ve středověku i mnohem později, ale posledního velkého využití došly za první světové války, kdy bylo potřeba nahradit katastrofální nedostatek bavlny.
Jaké zajímavé věci a exponáty lidé na výstavě uvidí?
Výstava prezentuje jak archeologické nálezy, tak autentické sbírkové předměty z kopřivového vlákna, jako jsou například kopřivové paličkované krajky z 18. století, dvě stě let staré sukně a kalhoty s kopřivovým vláknem, sto let staré kopřivové pytle či spodní prádlo z kopřivového vlákna z období první světové války. Výstava je také doplněna rekonstrukcemi, které vznikaly během dvou let v příborském muzeu. A tak je na výstavě k vidění mimo jiné i košile zhotovená pouze z kopřivových nití, na kterou bylo použito více než 2 000 kopřiv.
Košili jste vyráběli sami. Jak dlouho trvalo, než jste se naučili vyrábět oděvy z kopřivových vláken? A jak dlouho trvala výroba samotné košile, kterou zmiňujete?
Tak trvalo nám to necelé tři roky a na samotné košili jsme pracovali něco přes dva roky. Nicméně nyní bychom ji měli hotovou nepoměrně mnohem rychleji, neboť jsme se to na ní postupně učili. Samotná košile nám možná mohla zabrat ve třech i 700 hodin, ale odhad může být nepřesný, možná je to mnohem více – s kolegyněmi jsme se v odhadu opravdu hodně rozcházeli. Část času jsme na košili pracovali v naší experimentální dílně zaměřené na tradiční technologie, která v rámci muzea již několik let úspěšně funguje a pomalu se rozvíjí, a větším dílem na to padl náš volný čas. Neboť se objevování zapomenutých postupů zpracování kopřivového vlákna stalo mimo jiné i naším velkým koníčkem.
Zkoušel jste vy nebo někdo další z tvůrců výstavy, jak se oděvy z kopřivových vláken nosí? Jsou příjemné na tělo?
Kolegyně Petra Vidomusová košili zkoušela a také se v ní několik lidí pro potřeby výstavy a další prezentace fotilo. Materiál je to vcelku příjemný a záleží na kvalitě zpracování vlákna. Já i mé dvě kolegyně nosíme náramek z jemné kopřivové látky a ten v podstatě není na těle nijak cítit. Dá se to přirovnat ke lnu, ale kopřivový materiál není tak chladivý a mnohem rychleji schne.
Pokud vím, při přípravě expozice o kopřivách jste spolupracovali s řadou dalších muzeí či institucí. Proč a jak tato spolupráce probíhala?
Kopřivových předmětů se zachovalo minimum a také mnohé nebyly identifikovány. Proto jsme oslovili téměř všechna muzea na území České republiky a mnoho muzeí na Slovensku, abychom jich objevili co největší množství. Také jsme museli spolupracovat s řadou specialistů, kteří nám pomohli vlákno identifikovat. Významná byla také spolupráce s archeology a etnology z Akademie věd a univerzitních pracovišť.
Co vás osobně při přípravě výstavy nejvíce zaujalo?
Pro nás, kromě mne se na výstavě podílely také Petra Vidomusová a Monika Chromečková, byla nejzásadnější samotná rekonstrukce zpracování kopřivového vlákna. Jelikož je tato technologie prakticky zapomenuta, museli jsme konzultovat s mnoha odborníky z České republiky a především ze zahraničí, což přineslo řadu zajímavých poznatků a zkušeností.
