Na změnu se dlouhodobě připravovalo také ostravské Dětské centrum Domeček. Po většinu ze své téměř stoleté existence fungovalo právě jako kojenecký ústav a také nyní je hlavní náplní jeho činnosti péče o děti, ale v úplně jiné podobě než v minulosti.
O tom, jakými proměnami prošly dotčené oblasti za poslední desetiletí, vyprávějí ředitelka Domečku Jana Schikorová a hlavní sestra Blanka Štědroňová. „Doby, kdy u nás byly desítky dětí ze sociálních důvodů, jsou dávno pryč. Dnes už se staráme pouze o děti se zdravotním postižením,“ osvětlila Jana Schikorová.
Nejprve bych se zeptal vrchní sestry. Říkala jste, že tady pracujete od roku 1991. Kojenecké ústavy se za tu dobu velmi proměnily, na konci loňského roku prakticky skončily. Jak tedy vnímáte ten rozdíl za více než třicet let?
Štědroňová: Bylo to tehdy hodně jiné, především zde byla obrovská kapacita, bylo tady v té době 126 dětí. Měli jsme tady jedno velké oddělení, kde jsme poskytovali péči nedonošeným nezralým dětem, které jsme přijímali z fakultní nebo městské nemocnice, a měli jsme k nim tady i doprovodné maminky. A kromě toho zde byly další děti ze sociálních důvodů, těch zdravotních indikací na rozdíl ode dneška tolik nebylo. Bylo tady i velké množství personálu, na stanici nedonošených dětí to byly ošetřovatelky, na dalších odděleních spíše výchovné sestry a pracovnice.
Postupně jsme prošli snižováním počtu dětí na odděleních a v roce 2022 jsme se začali připravovat na přechod na centra komplexní péče. Při tom jsme zřizovali další služby, například to bylo rozšíření terénní ošetřovatelské péče jak pro dětské sestry, tak i pro fyzioterapeuty.
To množství nedonošených dětí, o které jste se tehdy starali, bylo poměrně velké. To byla běžná praxe?
Štědroňová: Bylo to tehdy běžné. Maminka třeba potřebovala pomoci, než se naučí o dítě starat, proto bylo zatím dítě tady. Byly tu i děti s vrozenými vývojovými vadami, například s rozštěpem, kdy maminky neuměly to dítě krmit, ale většinou šlo o děti, jež doma neměly vytvořené vhodné podmínky, takže než maminka to prostředí uzpůsobila, aby se o ně mohla vhodně postarat, tak bylo dítě u nás.
Schikorová: To bylo ze sociálních důvodů. Bylo tady i hodně nařízených ústavních výchov, mnoho rodičů bylo zbaveno rodičovské odpovědnosti, ty situace se řešily jinak, než je tomu dnes. V současnosti je přirozené prostředí, což je pro každého rodina, vnímáno jako základní právo dítěte. Takže ta hlavní změna spočívá v tom, že dříve tady byly děti hlavně ze sociálních důvodů, dnes už poskytujeme ryze zdravotní péči. V oblasti sociální péče se zaměřujeme už jen na děti se zdravotním postižením. Protože u zdravých dětí není důvod, aby nevyrůstaly ve svých vlastních rodinách.
A když se najdou i nyní děti, o něž se už po narození není jejich rodina schopna postarat? Co je s nimi dnes?
Schikorová: V Moravskoslezském kraji jsme velmi úspěšní v umísťování dětí do pěstounské péče, ať už přechodné, nebo trvalé, zprostředkované, nebo příbuzenské. I proto se nám podařilo, abychom u nás už s předstihem děti ze sociálních důvodů neměli. Systém je tady tak dobře nastavený, že už v posledních pěti letech se dařilo, aby děti, u kterých není žádný zdravotní důvod, v zařízeních prakticky nebyly. Tedy, aby byly u vlastní nebo náhradní rodiny.
Nejdřív ze všeho se ptala, jestli mě strejda taky bije, vzpomíná pěstounka |
Jak to třeba funguje s novorozenci?
Schikorová: Jdou nejprve do přechodné péče, poté se buď vrací do vlastní biologické rodiny, nebo se pro ně hledá trvalé řešení ve formě náhradní pěstounské péče, kam dítě po roce přechází.
Jak je to s těmi rodiči, jejichž novorozeně skončilo v dočasné pěstounské péči? Dostává se jim nějaké podpory, aby se k nim mohlo dítě vrátit?
Schikorová: Určitě. Dostává se jim různé formy podpory, aby se mohli péče o vlastní dítě ujmout.
Na druhé straně máme dočasné pěstouny, kteří se o dítě od narození starají, vypěstují si k němu úzké vazby a po roce se s ním musí rozloučit. To musí být velmi těžké…
Schikorová: Musím říct, že tyto pocity zažíval i náš personál. Děťátko tady přišlo, oni se mu věnovali – a pak odešlo. Je přirozené, že k tomu dítěti přilnete a máte k němu vztah. A najednou nastává těžké loučení.
Stejné je to i v pěstounských rodinách. S přechodnými pěstouny proto spolupracují i doprovázející organizace, které nabízí různé formy pomoci, mají třeba k dispozici psychologa, řeší s nimi tyto situace a připravují je na ně. Ale máte pravdu, jsou to lidské city, které se velmi těžko přetrhávají, a pěstoun musí vědět, že je tady pro to dítě jen na krátkou dobu, kdy poskytne dítěti svou náruč, aby je pak předal vlastní rodině, nebo náhradní pěstounské rodině.
Štědroňová: Je kvůli tomu nastavený propracovaný adaptační proces, kdy se obě dvě strany postupně seznamují s přechodem a převzetím dítěte.
Je u přechodných pěstounů, kteří se o miminka starají, podmínkou, aby s tím už měli zkušenosti? Aby už měli i vlastní děti?
Schikorová: To není úplně dotaz na nás, ale myslím, že právě toto podmínkou není. Zájemci procházejí různými psychotesty, je tam nějaký dlouhodobý proces, na jehož základě jsou pak vyhodnoceni jako vhodní pěstouni, anebo jen za nějakých podmínek, nebo taky vůbec.
Štědroňová: Změnilo se to v roce 2014, do té doby jsme to byli my, kdo z našeho zařízení předával děti do přechodné pěstounské péče, anebo do adopce. Ročně od nás odcházelo přibližně čtyřicet dětí. V roce 2014 to ale převzal krajský úřad a žadatele má na starosti on.
Schikorová: A děti k adopci už u nás nejsou, pouze děti, které vyžadují nepřetržitou zdravotní péči. Tedy dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.
Kojenecké ústavy skončily. Všechny děti našly rodiny, pěstouny, nebo jiný ústav |
Ty děti, o které se dnes staráte, jsou tady natrvalo, nebo je vaše péče o ně nějak časově omezena?
Štědroňová: Jsou tady v dlouhodobé lůžkové péči, což je služba, kterou jsme si kvůli změně legislativy zaregistrovali od letošního roku. Máme třeba dítě, které je tady od narození a teď je mu už devět. Díky té změně je pobyt dětí u nás poprvé hrazen z veřejného zdravotního pojištění, kde je ale podmínka, že každých 90 dnů bude lékař příslušné zdravotní pojišťovny přehodnocovat, zda stále trvá indikace k pobytu na lůžku u nás, nebo ne.
Schikorová: My jsme se se změnou legislativy rozdělili na dvě oddělení. Jedno z nich poskytuje zmíněnou dlouhodobou lůžkovou péči, ve druhém pak rodinám postižených dětí poskytujeme odlehčovací službu. Ta může být až 180 dnů v roce, rodič toho může využít tak, že k nám dítě dá a může si mezitím vyřídit vlastní záležitosti, nebo si na chvíli odpočinout.
Protože péče o postižené dítě je velmi náročná, psychicky i fyzicky, a ta rodina potřebuje nějakou podporu, aby v době, kdy oni sami nemohou, se o jejich dítě někdo postaral. A my k tomu máme erudovaný vyškolený personál, který se tomu věnuje, a také máme terénní sociální i zdravotní službu.
Terénní služba vypadá jak?
Schikorová: Přicházíme do rodiny, poskytujeme jim potřebnou péči, tím také postupně získáváme důvěru rodičů, protože rodiče postižených dětí jsou velmi nedůvěřiví. Je to tím, že jsou v neustálém těsném kontaktu s tím dítětem, nepřetržitě se o ně musí starat, a pak se obávají předat dítě do péče někomu jinému. A když do té rodiny pravidelně chodíme, oni nás postupně poznávají, jejich obavy opadají a potom mohou pustit děti na odlehčovací službu i k nám do zařízení, protože už vědí, že náš personál je vlídný, empatický, že rozumí potřebám jejich dítěte, protože my se vždy snažíme dítěti přizpůsobit.
Jak takový přístup vypadá?
Schikorová: Když k nám dítě přichází, vedeme s rodiči dialog o tom, co má rádo, co nemá rádo, jaké má návyky, zlozvyky, co by si přálo. Může si s sebou vzít třeba své oblíbené hračky či jiné věci, ať má tady pocit bezpečí. Rodič sem za ním může docházet. Jsme tady pro ty rodiny a snažíme se jim nabídnout celé spektrum služeb, které potřebují. Někdo může říct: Potřebuji něco odpoledne vyřídit, můžete k nám přijít? Někdy si maminka najde práci a někdo musí to dítě pohlídat, každý má jiné potřeby a my se jim snažíme vyjít vstříc. Aby taková péče mohla být kvalitní, musí být individualizovaná.
Zmíněný druh služby nabízíte dlouho? Protože jsem už dříve viděl dokumenty o rodičích, kteří se starají o postižené děti a kteří často byli vyčerpáni z toho, že na péči byli úplně sami, že podobné služby dříve neexistovaly…
Schikorová: Terénní odlehčovací službu máme od roku 2021 a tu pobytovou službu máme od začátku letošního roku. A už teď víme, že budeme mít skoro plno. Zájem rodin je obrovský. A jsem moc ráda, že i náš zřizovatel, město Ostrava, je ochoten na potřeby těch lidí velmi pružně reagovat. Loni v červnu jsme se rozhodli, že pobytovou službu otevřeme, a 2. ledna už fungovala. Bez té podpory by to realizovat nešlo.
Ředitelka Dětského centra Domeček v Ostravě Jana Schikorová (dole) a hlavní sestra Blanka Štědroňová mohou porovnávat systém péče před třiceti lety a v současnosti. (13. ledna 2025)
Tak to asi časově odpovídá, protože ty dokumenty, o nichž jsem mluvil, byly zřejmě staršího data než z roku 2021.
Schikorová: Je možné, že legislativa podobné terénní služby umožňovala už dříve, ale vždy záleží, v jakých krajích kolik těch služeb bylo, jak to bylo zasíťované. Ostrava je na tom například velmi dobře ve srovnání s jinými částmi republiky. Naše zařízení tady funguje už od roku 1930 a já říkám, že už to v těch lidech tady je, že to mají v sobě po těch letech zakódované.
Ale to, že se můžeme takto rozvíjet, je dáno i tím, jaký je dnes trend, že takové věci umožňuje. Zřídili jsme nově například i paliativní tým, protože rovněž v našem zařízení se stává, že to dítě odchází. Je to těžké a smutné téma, ale jsme tady i pro tyto rodiny a pro tyto případy a chceme jim nabídnout dostatečnou podporu, když se něco takového stane.
Jaká je vlastně dnes kapacita obou služeb?
Schikorová: Máme deset míst pro dlouhodobou lůžkovou péči a čtyři lůžka pro pobytovou sociální odlehčovací službu. V terénu máme dva zaměstnance, kteří mohou za den zvládnout maximálně čtyři rodiny.
Tato kapacita pro město velikosti Ostravy stačí?
Schikorová: Odlehčovací lůžkovou službu jsme otevřeli teprve nyní, takže je to těžké vyhodnocovat, ale vidíme, že zájem je veliký, zejména o víkendech, kde už máme kapacity zaplněné. Takže to plynule navázalo – na konci prosince skončil dětský domov pro děti do tří let a v lednu na to navázala nová služba.
Když jste zmínila konec dětského domova do tří let, jak se vlastně zmenšoval počet dětí, o něž jste se starali?
Schikorová: My jsme se připravovali poměrně intenzivně, transformaci jsme zahájili v roce 2020, připraveni jsme byli daleko před změnou zákona a poslední roky se pro nás už mnoho neměnilo. V roce 2017 jsme měli v dětském domově 54 lůžek, loni byla kapacita 22 lůžek, ale nebyla vůbec naplněna. K 31. prosinci jsme tady měli deset dětí, všechny ze zdravotních důvodů. To byly děti, které nešlo umístit jinam, ať už do pěstounské péče, nebo v rámci sociálních služeb.
Čekají vás ještě další změny? Jaké máte další plány?
Schikorová: Plánujeme, že bychom byli centrum komplexní péče a k tomu bychom měli i stacionář, abychom mohli umožňovat denní pobyty s rehabilitační péčí, po tom je poptávka pořád poměrně vysoká. Stále přemýšlíme, co těm rodinám ještě chybí, jak bychom jim mohli ještě pomoci.
Do toho stacionáře by děti chodily jako do školy nebo do školky? Schikorová: Ano. Věkem by to bylo omezeno do osmnácti let.
