Klub Za starý Bruntál, tak se jmenuje spolek sdružující zájemce o historii, současnost i budoucnost města a jeho okolí. Jeho členové usilují o obnovu památek, zjišťují, kde přesně žili jejich předkové, jaké tady měli majetky, pořádají ale taky různé besedy, výlety do terénu a další akce.
„Klub Za starý Bruntál byl ustaven 19. ledna roku 1990. Tedy velice krátce po politických změnách v listopadu 1989. Vznikl především z toho důvodu, že skoro nikdo nic nevěděl o historii města a něco o ní zjistit bylo nesmírně složité. A tak je tomu dodnes,“ uvedl předseda spolku Pavel Rapušák.
„Z původních obyvatel, kteří tady žili před rokem 1945, jich zde zůstalo snad jen dvacet. Ostatní, šlo o Němce, byli odsunuti v letech 1945 a 1946. Z lidské paměti tady nezůstalo vůbec nic,“ upozornil.
„Existují sice archivy, ale spousta drobností, které nás zajímají, v nich nejsou, protože to tehdy nepovažovali za důležité, tak takové materiály vyhodili,“ pokračoval.
Nosným tématem bylo textilnictví. Ve městě bylo 17 textilek
Po historii Bruntálu se špatně pídí i z toho důvodu, v letech 1945 až 1950 se tady prostřídaly tři přistěhovalecké vlny.
„Přišli tady noví obyvatelé, jenže se jim tady nelíbilo, a tak se vzápětí stěhovali jinam. V tomto období to byl běžný jev,“ podotkl Rapušák s tím, že obyvatelstvo se v Bruntálu měnilo také v návaznosti na hlavní průmyslové odvětví ve městě.
„Nosným tématem bylo textilnictví. Fungovalo tady sedmnáct textilek, takže byli zapotřebí lidé do tohoto odvětví. Po roce 1960 tady museli přijít lidé s patřičným vzděláním a zkušenostmi v plastikářském oboru. Po roce 1990 se opět změnil průmysl, takže se znovu odstěhovalo a přistěhovalo hodně lidí. Důsledkem toho je, že dnes mnoho lidí neříká, že je tedy doma.“
Členové Klubu Za starý Bruntál od počátku fungování tohoto spolku mimo jiné iniciují záchranu památek, které jsou mimo muzeum nebo archivy. Hledají majitele dotyčných objektů a pak na ně naléhají. Mnohdy i pět, deset, patnáct, někdy i pětadvacet let.
Letos na podzim chystají důstojně připomenout vojenský hřbitov, na kterém leží okolo 150 vojáků z osmi evropských zemí padlých v 1. světové válce.
„Bohužel dříve o tomto hřbitově nikdo nevěděl. Letos je však výročí 100 let od ukončení války, tak se ho snažíme připomenout,“ řekl Rapušák. „Válečné hroby totiž patří mezi ochranu, kterou uznává celý civilizovaný svět. V listopadu bychom měli tento hřbitov důstojně připomenout. Všechno už je projekčně připravené a v městském rozpočtu jsou vyčleněny peníze na tuto akci.“
V některých případech s majitelem nehnou
Spolek pomohl zkultivovat také torzo, které zůstalo z městského opevnění. „Jeho součástí je dělostřelecký bastion. Patnáct let jsme tlačili na církev, které tato stavba patří, a na památkové orgány města,“ popsal Rapušák.
„Loni se to povedlo asanovat, takže už to nepadá. Teď tam s lidmi rádi chodíme, je to nádherné místo. Někdy na jaře či v létě tam chceme udělat setkání. Povykládáme o historii opevnění a o tom, co všechno s ním souviselo,“ nastínil.
Ne vždycky se však spolku podaří majitele objektu přinutit k tomu, aby se nějak podílel na jeho obnově. V takových případech se do renovace musí pustit sám.
„Tak tomu bylo třeba u vápenné pece v obci Razová, která už byla tak zarostlá trávou, že kdo o ní nevěděl, ten si jí nemohl všimnout,“ upozornil předseda Klubu Za starý Bruntál. „Ve spolupráci s obcí a s Lesy ČR jsme ji dali dohromady. Pec má čtyři metry v průměru, metrové stěny, výšku 2,7 metru,“ řekl s tím, že tam byly tři čočky vápence, což byla geologická anomálie.
„Na obnově pece jsme pracovali dva roky, propadala se dovnitř. Byla postavena v roce 1912. Našli jsme i původní projektovou dokumentaci. Byli jsme překvapení, co všechno tehdy musel splňovat zájemce o těžbu.“
Dneska vápenná pec představuje velice oblíbené místo na cestě kolem Slezské Harty, vede tudy cyklostezka i cesta pro pěší.
Ženy z Anglie se ptaly na fabriku, kde pracovaly
Na Klub Za starý Bruntál se obracejí také organizace či jednotlivci a ptají se, kde bydleli jejich předci a jaké měli majetky.
„Hodně záležitostí se týká války. Byli tady angličtí důstojníci i letci. Asi před třemi lety tady byl syn jednoho z nich s tím, že chtěl vydat deník svého otce. Možná, že ho i vydal, to my nevíme, protože mnohdy tady takoví lidé posbírají informace, které potřebují, a pak s nimi naloží, jak potřebují,“ vylíčil Rapušák.
„Zhruba před deseti lety se v místním informačním centru ptaly dvě ženy z Anglie na fabriku, ve které tady pracovaly za 2. světové války. Bohužel jsem byl tehdy v Praze a v informačním centru si nezapsali jejich jména ani žádný kontakt na ně,“ povzdechl si Rapušák.
„Tenkrát tady existovala firma Machold, která dělala ze špičkového lnu damašek. Z něj se pak dělalo povlečení, prostírání a ručníky. Celá produkce byla tenkrát určena pro vojáky SS.“
