Stíhačka s rudými hvězdami na křídlech se bezmocně řítila k zemi. Z trupu odpadávaly kusy potahu a za letounem, který nepřetržitě střílel z kanonů, se táhl zlověstný tmavý pruh dýmu.
Psal se 27. duben 1945. Nad Klimkovicemi právě dohasínal život teprve dvaadvacetiletého pilota. Letoun se zaryl pod zem.
Všude vládl neuvěřitelný chaos. Většina obyvatel města byla kvůli ustavičnému ostřelování ve sklepních krytech. Den předtím byly Klimkovice těžce bombardovány. Při náletech zemřelo sedm lidí, desítky dalších byly zraněny.
Kráter byl tři metry hluboký
Do konce války zbývalo pouhých několik dní, za tři dny byla osvobozena Ostrava.
Lavočkin La-5 FNJeden z nejvíce využívaných letounů druhé světové války se začal vyrábět v červenci roku 1942. Konstruktéři jej postupně vylepšovali, na konci války létaly na frontě převážně stroje typu La-5FN, které byly poprvé nasazeny při bitvě u Kurska. Kostra letounu se vyráběla z borového dřeva. Dosahoval rychlosti až 648 kilometrů v hodině. Dolet: 765 km |
"Najednou se k střelbě pěchotních zbraní různého kalibru a pušek přidal hukot letadel, exploze bomb a rány z kulometů. Ruské stíhačky střílely na vše, co se hýbalo," vzpomíná dnes 88letý Ludvík Monsport.
Bylo mu devatenáct a bál se o svého tehdy šestnáctiletého bratra. Ten byl totiž zrovna venku.
"Karel byl na pochůzce a vracel se po cestě od hostince Verdun domů. Musel se často krýt," vypráví. Karel Monsport se tak stal svědkem posledních okamžiků života ukrajinského mladíka Vasilije Staška. Když jeho letadlo dostalo zásah, převrátilo se ve vzduchu břichem vzhůru a začalo padat. "Jak letělo k zemi, pořád ještě střílelo," líčí Karel Monsport.
U místa dopadu, kousek od místní pískovny, dnešní hospody Myslivna, se brzy shromáždila skupina německých vojáků i místních lidí. Stroj se tam zabořil do země a vytvořil asi tři metry hluboký kráter. Kusy letounu se rozlétly i několik desítek metrů daleko.
Hrůzný pohled? Lidé byli zvyklí
Z jámy, ze které trčely kusy letadla, se kouřilo. Na místě dopadu ležely i části pilotova těla. Kolem kráteru po letadle sestřeleném v Klimkovicích panoval rozruch, ale z děsuplného pohledu nebyl nikdo zvláště vyveden z míry. Končila válka a na hrůzy byli lidé zvyklí.
Devětašedesát let se nevědělo, že části těla roztroušené kolem trosek letounu patřily 22letému poručíkovi sovětské Rudé armády Vasiliji Alexejevičovi Staškovi, mladíkovi z malé ukrajinské obce Terny. Jeho rodina se nikdy nedozvěděla, jak zemřel, ani kde byl pochován. Až teď.
"Na náměstí v Klimkovicích stojí památník vojákům Rudé armády, kteří zemřeli při osvobozování města. Byl mezi nimi i neznámý důstojník. Nedalo mi to, a když je příští rok 70. výročí konce druhé světové války, začal jsem zjišťovat podrobnosti," vysvětluje místostarosta Klimkovic Jakub Unucka.
Měl trochu obavu, že napřesrok se oslavy osvobození zase odehrají v kýčovité a nezáživné režii s pokládáním věnců u památníku. "Svolal jsem zdejší pamětníky a dopracovali jsme se k příběhu jako z filmu," vypráví Unucka.
Sovětské stíhačky Lavočkin La-5FN patřily k nejčastěji používaným strojům na východní frontě. Létali s nimi i českoslovenští piloti.
Unikátní fotografie kráteru po dopadu letounu Vasilije Staška v dubnu 1945.
Místní, kteří pamatují pád ruského letadla, roky mlčeli. Důvod byl prostý. Parta mladíků totiž odnesla vojákovy doklady a zbraň, které už se nenašly. Nikdo to na ně dodatečně nechtěl prozradit.
Bývalí kluci už dnes nežijí, další pamětníci proto teď mohli s pravdou ven.
"Jakmile německá hlídka odešla, zahrnuli jsme torzo letadla hlínou, abychom zabránili dalšímu požáru. Hořely totiž zbytky paliva," vzpomíná Ludvík Monsport. Na místě pořídil i několik rychlých fotografií. Dochovalo se jich jen pár.
Několik dnů poté skupina místních vytáhla část letadla ze země pomocí kladkostroje. V té chvíli také zmizely doklady mrtvého vojáka, takže ho následně nebylo možné identifikovat.
Klimkovická vzpomínka |
"Zbytky letce jsme uložili do narychlo zhotovené, červeně natřené rakve. Pohřeb se konal asi deset metrů od místa dopadu," dává dohromady střípky skládačky pamětník.
V 1 400 kilometrů vzdálené obci Terny v Sumské oblasti Ukrajiny rodiče marně čekali, kdy se jejich syn vrátí z boje.
O necelé dva roky později úřady rakev exhumovaly a přemístily na centrální vojenský hřbitov v Hlučíně. Nikdo tehdy nezjišťoval, jak se jmenoval voják, co to v pětačtyřicátém nad Klimkovicemi dostal.
V zemi ještě leží zbytky letounu
Až po letech.
"Začali jsme po totožnosti neznámého letce pátrat i za pomoci ruského konzula v Ostravě Aleše Zedníka. Zjišťovali jsme, jaká letadla tehdy nad Klimkovicemi přelétávala, kdo je pilotoval, kdo z pilotů je nezvěstný. Po mnoha dopisech a bádání v archivech jsme se konečně dopídili, o koho šlo," popisuje místostarosta Unucka složitou anabázi.
Klimkovice teď chtějí postavit mladému vojákovi na území města pomník, nejlépe tam, kde vyhasl jeho život. Na jeho vybudování chce město uspořádat sbírku mezi obyvateli, finanční pomoc přislíbila i ruská strana.
Klimkovičtí se také chystají vyzvednout ze země zbylé trosky letadla, teď to probírají s nadšenci z klubů vojenské historie. "Také jsme už v kontaktu s rodinou vojáka. Rádi bychom do Terny zajeli a pozvali jeho příbuzné, byť už jen vzdálené, na odhalení pomníku," dodává Jakub Unucka.
Dopis z ukrajinské TernyÚřad Ternovské obecní rady je Vám velmi vděčen za informaci o našem rodákovi, gardovém poručíkovi, pilotovi stíhacího letounu 111. stalingradského leteckého pluku V. A. Staškovi, jenž zahynul při osvobozování národů Evropy od fašistického zla, které na zemi nemá místo. Uprostřed měsíce března 2014 nás telefonicky oslovili pracovníci Sumské oblastní organizace veteránů Velké vlastenecké války, Sumské oblastní státní administrativy, Sumského národopisného muzea s prosbou o vyhledání příbuzných V. A. Staška. Během dvou dnů členové pátrací skupiny „Hledači“ vyzpovídali ternovské občany, kteří by mohli mít potřebné informace. Podařilo se nám zjistit, že ve Lvovské oblasti žije neteř, paní L. K. Maximova, se kterou jsem se telefonicky spojil a sdělil ji vše o Vašem dopisu a o tom, že bylo nalezeno místo, kde zahynul a kde je pochován její strýc. Velmi se zaradovala, protože ho dlouho hledá. Poté jsme všem výše uvedeným organizacím sdělili adresu Lidie Konstantinovy a její telefonní číslo, které tímto máte k dispozici. Zároveň jsme rozhodli provést samostatné pátrání po osudu Vasilije Alexejeviče. Z dopisu, který nám zaslala Lidije Konstantinova, vyšlo najevo, že V. A. Staško vystudoval vyšší poručnickou školu vzdušného boje VVS Rudé armády. Po jejím ukončení, byl poslán na frontu. Bojoval ve skupině 111. gardovního stíhacího pluku, se zařazením letec-stíhač. Za bojové výsledky při osvobození Ukrajiny byl vyznamenán řádem Rudé hvězdy (Rozhodnutí 24-n ze dne 2. listopadu 1944 pro část 10. oddělení gardové stíhací letky Stalingradské divize). 27. dubna 1945 se z leteckého boje nevrátil. Díky činnosti České republiky byl osud V. A. Staška vypátrán. V příštím roce bude náš občan, syn ukrajinského národa, poručík gardy, navždy mladý důstojník Sovětské armády zvěčněn v žule nebo bronzu. Obyvatelé obce Terny jsou zavázáni Vám, vaší spolupracovnici a naší rodačce Irině Vančické, obyvatelům a zástupcům města Klimkovice, kterým nejsou lhostejné skutky a osud V. A. Staška Vždyť jsme bratři - Slované. V případě, že bude potřebovat podrobnější informaci o obci Terny Nedrigajlovského rajónu Sumské oblasti, obraťte se na nás. Rádi budeme spolupracovat. S úctou Vladimír Bogatyr, |
