Nyní o ní připravila několik výstav v Opavě. „Snažila se svůj původ kamuflovat, dlouho hledala vlastní identitu. Našla ji až v Keni,“ říká o slavné opavské rodačce Beranová.
Co vás na Joy Adamsonové zaujalo?
Její urputnost a sveřepost, ve spojení se schopností vytvářet hodnoty. Většinu svých nejúspěšnějších projektů udělala v Africe. Řadí se mezi ně botanické kresby, kmenové kresby a navracení zvířat zpět do divoké přírody. Na tom kontinentu je přitom velice těžké přežít, natož vytvářet nějaké hodnoty. Vyrovnala se s drsnou přírodou a zvládla toho hodně udělat. Považuji ji za extrémně talentovanou a nevšední ženu. Nerespektovala konvence, šla si svojí vlastní cestou.
Vy jste byla také dlouho v Africe. Měla jste podobné zážitky, řešila problémy jako ona?
Když jsem přijela do Keni, tak jsem se okamžitě vrhla do prozkoumávání toho, co tam Joy dělala. Mluvila jsem s jejími bývalými spolupracovníky, navštívila jsem všechny národní parky, s nimiž byla spojená. Moje posedlost a umanutost šla tak daleko, že mi začali říkat „Joyka dvojka“. I já jsem se snažila v Africe orientovat se na výsledek. Byli tam jiní lidé, diplomaté, kteří se zaměřili na to, aby přežili. Aby vypadali hezky a uhlazeně. Nebyla za nimi ale vidět žádná práce. Já jsem chtěla věci dokončit, i když to bylo mnohdy upachtěné, méně elegantní. V tom jsem byla jako Joy.
Jak na ni lidé, kteří se s ní setkali, vzpomínají?
Ona měla zajímavou vlastnost – vytvářet si konflikty. Na jednu stranu byla nesmlouvavá, tvrdohlavá, sveřepá, konfliktní. Na druhou stranu byla ale štědrá, schopná jít nevyšlapanými cestami. Jsou takoví, kteří jí nemohou přijít na jméno. Často měnila asistenty, sekretářky, doslova jako ponožky. Pak jsou ale lidé, kteří jí byli bližší. Ti oceňují její genialitu, zároveň i zranitelnost. Moc se totiž neuměla orientovat v mezilidských vztazích, což pramenilo z jejího nešťastného dětství.
To bylo jaké?
Pocházela z rodiny, která byla známá. Její pradědeček Carl Weisshun postavil třeba žimrovickou papírnu nebo unikátní náhon na řece Moravici. To byla rodina její matky. Gessnerové, rodina jejího otce, to byli stavebníci a architekti.
Které stavby v Opavě a jejím okolí jsou s nimi spojené?
Bratři Hubert a Franz Gessnerové stavěli architektonicky zajímavé domy. Nádherné secesní stavby. Bohužel většina jich nepřežila bombardování na konci války. Přežil takzvaný Skasikův dům, který ale zničil necitlivý zásah při rekonstrukci. Ve své době to byly perly Opavy. Weisshunové ovlivnili Opavsko právě náhonem, který je národní technickou památkou. Lidé se chodí koupat na „weisshuňák“ a nevědí, proč se mu tak říká. Je to jméno Carla Weisshuna.
Mluvila Joy Adamsonová v Africe o tom, odkud pochází?
Právě že ne, snažila se svůj původ zakamuflovat. Říkala: „Neptejte se mě na to, odkud jsem. Ptejte se, co jsem dokázala.“ Zároveň se jí na to těžko odpovídalo. Narodila se jako sudetská Němka za doby RakouskaUherska. Její rodná Opava se potom stala součástí Československa. Ve dvanácti letech se přestěhovala do Vídně. Zároveň celý život strávila hledáním identity – to je osud, který postihl i ostatní sudetské Němce.
A našla ji?
Našla se v Keni. Dlouho nemohla najít své zaměření a budoucí povolání. Vystudovala hru na klavír na umělecké škole. Oscilovala mezi různými obory. Pak se poprvé našla v botanické kresbě. Zjistila, že má talent a že ji za to lidé obdivují. Získala identitu jako malířka, s ní sebevědomí a první příjem.
První botanické kresby dělala v Africe?
Ano. Přivedl ji k nim její druhý manžel, švýcarský botanik Peter Bally. Sám byl nadaným kreslířem, naučil ji správnou techniku. Botanické kresby jsou náročné na přesnost, její díla tak splňují vědecká kritéria. Ona tomu ale vdechla další rozměr, protože pochopila sílu tropického světla, zachytila sytost barev. Moc lidí to neumí. Zároveň, jak mizí druhová pestrost, některé rostliny, které nakreslila, jsou již vyhynulé.
Tyto kresby jsou teď vystavené v Opavě.
Ano, přichystali jsme tam expozici Flora Africana, Africké kresby Joy Adamson. Získali jsme velmi cenné originály od nadace Elsa Conservation Trust. Oni je neradi půjčují, bylo to dlouhé domlouvání, než jsme je získali. Vystavujeme v Obecním domě do 10. srpna. Máme tu i výstavu Kořeny Joy Adamsonové, která připomíná její rodinu. Pak je tu panelová výstava Po stopách Joy Adamsonové v Opavě. S mapkou a GPS souřadnicemi lidé navštíví její základní a střední školu, hrob jejího otce a prarodičů. Je tam i zastávka před jedním z weisshunovských sídel, které zbudovala její rodina.
Joy kreslila i příslušníky afrických kmenů.
Ano, tyto kresby jsou podle mě ještě hezčí a zajímavější. Nejenže kmeny už nejsou, ale nejsou už ani jejich tradiční oděvy s ozdobami. Ona tedy udělala i dobrou etnografickou práci. Kmenové kresby jsou keňským národním pokladem, jsou v jejich národním muzeu i sídle prezidenta.
Vy jste je tam viděla?
Ano, v muzeu i v sídle prezidenta. Doprovázela jsem velvyslance, který předával prezidentovi své pověřovací listiny. Tak jsem si u toho s velkým nadšením prohlédla i ta vzácná umělecká díla.
Co jste tam třeba dělala v rámci propagace Česka a Joy Adamsonové?
Bylo toho hodně. Třeba výstavu, kterou jsme nazvala Inspirující dětství Joy Adamson. Expozice potom byla také ve všech šesti národních parcích, které Joy založila.
Kdy Joy odešla z Opavy?
Ve dvanácti letech, po rozvodu rodičů. Matka se rozhodla, že nechce své dcery u sebe, a odešla se svým milencem. Skončilo to tak, že mladší dcera zůstala u otce v Opavě, dvě starší šly žít za babičkou do Vídně. Joy se tak dostala do Rakouska. Do svých zhruba dvaceti let se ale vracela do Opavy, jezdila tam na rodinnou vilu v osadě na Stoupách, která byla v místě dnešní Kružberské přehrady.
Kdy byla v Opavě naposledy?
Někdy před odjezdem do Keni. Potom ji v Keni zasáhla druhá světová válka, po ní její rodina musela opustit rodný kraj. Její milovaná babička zemřela a vilu Frederique, kde strávila šťastné dětství, zatopila přehrada. Ona sama napsala, že po tomto se rozhodla, že se do Opavy nevrátí.
Joy Adamsonová se původně jmenovala Friederike Victoria Gessner. Proč později používala úplně jiné jméno?
Její druhý manžel jí dal přezdívku Joy, tedy radost. Říkal jí: „Miláčku, ty mi do života přinášíš samou radost.“
Jak se dostala do Afriky?
Přes svého prvního manžela, Victora von Klarwilla. Byl žid, tehdy ve třicátých letech už Hitler začal ohrožovat Evropu. Zjistili, že jim hrozí nebezpečí, hledali nějaké útočiště, uvažovali i o Tahiti. Nakonec jim pomohl nějaký jejich známý, keňský farmář. Victor proto poslal Joy napřed, aby tam všechno zařídila. Zároveň nechtěli vzbudit podezření. Tehdy se tam muselo dlouho plout lodí. Na její palubě se ale Joy seznámila s Peterem Ballim, do kterého se zamilovala. V Keni se tak moc neohřála a spěchala zpět domů, aby tam svému prvnímu manželovi řekla, že se s ním rozvádí. Pak spěchala hned zpátky za svým novým mužem.
Ten na ni čekal?
Byl spíš překvapený. On to totiž bral jen jako takový románek při dlouhé plavbě. Najednou se mu opět vrhla kolem krku a řekla, že se budou brát. To byla totiž její představa vztahu, ona po tom nešťastném dětství hledala absolutní lásku. Měla pocit, že si ji muži musejí okamžitě vzít, slyšela hned vyzvánět svatební zvony. Peter byl gentleman, vzal si ji.
Vyšlo jim to?
Nějakou dobu to trvalo, potom ji ale manžel omrzel, začala se nudit. Hledala něco atraktivnějšího a divočejšího, až našla strážce zvěře George Adamsona. To byl už její poslední manžel, který ji přivedl do buše. Zároveň ji dostal k péči o zvířata, včetně Elsy.
Tehdy ale zachraňovat a navracet zvířata do přírody nebylo moc běžné. Jak to přijímali lidé?
Joy s manželem se nesetkávali s pochopením, protože je kritizovali, že vychovávají lvy, kteří jsou zvyklí na lidi. A vychovávají tím lidožrouty. Stali se ale průkopníky směru, jemuž se říká rehabilitation, nebo restocking (návrat zvířat ze zajetí do divoké přírody, pozn. red.), což je dnes zavedená praxe. Byli první, k principům se dopracovali intuitivně.
Joy se mimo světoznámé lvice Elsy starala například i o levhartici Penny a gepardici Pippu. Měla i další zvířata?
Ona nemohla mít děti, takže její dům na břehu jezera Naivasha, v němž bydlela, byl takovým zvířecím sirotčincem. Kdekoli se objevilo zvíře s pochroumaným křídlem nebo nějaký sirotek, Joy se ho ujala. Bylo jich tedy nespočetně. Knihy napsala o Else, Pippě a Penny.
Knihu o Penny už ale dokončil někdo jiný.
Tam to bylo hodně komplikované. Projektu se účastnil její asistent, chtěl se stát spoluautorem knížky, to mu ale Joy nechtěla umožnit. Byly mezi nimi konflikty, to možná umocnilo špatnou atmosféru v jejím kempu, ve které ji nakonec zavraždili. Joy si psala poznámky z každodenního pozorování. Po její smrti přijeli lidé z Elsa Conservation Trust a zachránili je. Poslali je do nakladatelství, v němž z nich editor napsal knihu.
Kdy ji zabili?
V roce 1980 ji někdo brutálně zavraždil v národním parku Shaba při večerní procházce, když se věnovala levhartici Penny. Vrah jí zasadil několik ran dlouhým nožem, ona ale nezemřela okamžitě. Než se dostala k pomoci, vykrvácela. Odsoudili za to jejího sluhu Paula Ekaie. Měl dostat trest smrti, soudu se ale nepodařilo prokázat, že v době vraždy už byl plnoletý. V Africe neexistují rodné listy, bylo to založené na svědectví jeho matky, které mu vlastně zachránilo život. Před zhruba dvěma roky ho pustili z vězení. Dnes žije v ústraní, už se nesnaží o takovou mediální kampaň, o kterou se pokoušel dřív. Já si myslím, že u vraždy musel mít i nějaké komplice.
Proč?
Jeden člověk totiž vraždil. Druhý šel vytáhnout a schovat baterie z auta, aby nemohl nikdo rychle dojet pro pomoc. To je dodneška mysterium. Mohl do toho být zapojený třeba její bílý asistent, který chtěl být podepsaný pod nejnovější knihou. Vražda byla logicky naplánovaná. Afričan, ten jde a v afektu vraždí, nad ničím nepřemýšlí. Podle mě to neslo rukopis bělocha.
Kde získala znalosti a vědomosti k tomu, aby se mohla starat o zvířata?
Tyhle dovednosti pramení i z jejího původu. Tím, že byla sudetská Němka, měla v sobě smysl pro řád a logiku. Uměla rychle vstřebat informace a zasadit je do určitého logického rámce. Rychle se učila, byla samouk. To, co zvládla v oblasti botanické a kmenové kresby, dokázala i u péče o zvířata.
Se svými zvířecími „svěřenci“ se setkala i po jejich návratu do divočiny. Třeba, když jí lvice Elsa přivedla ukázat svá mláďata.
Přesně tak, to byl magický okamžik, který podle mě není úplně doceněný. Elsa byla lvice dvou světů. Na jedné straně byla divoká, žila v divočině, lovila, byla součástí smečky. Zároveň měla pouto k Adamsonovým, přišla k řece, nechala se od nich pohladit.
Jak si to vysvětlujete?
Elsa musela být mimořádná lvice, nebyla nervózní. Kdyby byla jiná, Joy by mohla klidně ublížit. Díky tomu, že byla klidná, zároveň když poprvé procitla, tak první tvář, kterou viděla, byla tvář Joy, tak si ji vsugerovala za svoji matku. To podle mě posílilo jejich pouto.
Jsou stopy Joy Adamsonové přímo v Africe dodnes viditelné?
Ano, hlavně v národních parcích, které pomáhala založit a sponzorovala je. Jsou tam třeba její plakety u vjezdů. Připomínají ji tam. Já jsem ty parky objela, například Shabu a Maru. Na těch místech jsou i kempy, ve kterých Joy nějakou dobu žila.
