Na návštěvy sem jezdí už děti předškolního věku, ale také dospělí nebo důchodci. Pradědova galerie v Jiříkově totiž nabízí jedinečnou možnost nahlédnout pod pokličku bájí, pověstí a pohádek. Za jejím vznikem stojí zdejší řezbář Jiří Halouzka, který ji postupně buduje už takřka třicet let. Začal ještě za předchozího režimu v roce 1988.
„Tenkrát mě pozval papež Jan Pavel II. na své letní sídlo v Castel Gandolfu. Jednalo se o poutní cestu. Při osobním rozhovoru řekl, že vyřezávání betlémů je jako Bible. Obzvlášť když se betlémy vyřezávají v životní velikosti. Názorně se tímto způsobem rozvíjí křesťanství,“ uvedl Jiří Halouzka s tím, že na popud Jana Pavla II. tehdy začal vyřezávat obrovský betlém.
„Šlo o první velký betlém v Československu. Nejprve jsem vyřezal Svatou Trojici. Od té doby se betlém rozrůstá, dneska má 260 soch a figur,“ přiblížil řezbář.
„Kromě toho vyřezávám velké betlémy, které půjčuju do měst, jako je Plzeň, Brno, Ostrava a další. Hlavní myšlenkou je ukázat dětem, jak to kdysi vzniklo a proč se dodnes Vánoce slaví.“ Betlémy však nejsou jedinými díly, která Jiří Halouzka vyřezává a jimiž plní svou galerii. K dnešnímu dni má po Jeseníkách asi dvacítku Pradědů, soch patrona zdejších hor.
V galerii nechybí ani velicí draci chrlící oheň
„Když jsem se nastěhoval do Jeseníků, zjišťoval jsem, co je tady zajímavého. Dozvěděl jsem se, že na Pradědu stávala bývalá kamenná rozhledna, ve které byl obrovský obraz dlouhý přes pět metrů a vysoký 2,2 metru. Ovšem v šedesátých letech udeřil do rozhledny blesk, zhroutila se a obraz shořel,“ upozornil Halouzka. Ten se rozhodl, že vytvoří jeho věrnou repliku, jejíž součástí je i patron Jeseníků Praděd.
„Od té doby vyřezávám Pradědy. Tuto postavu vymysleli a zhmotnili naši předkové před sto lety. Je to dominanta Jeseníků. Jeden z nich stojí i v naší galerii. Měří deset a půl metru,“ konstatoval jeho autor.
Vzhledem k tomu, že Pradědova galerie je koncipována jako místo bájí, pověstí a pohádek, nechybí v ní ani velicí draci, kteří chrlí oheň.
„Málokdo totiž ví, že obec Jiříkov má ve znaku draka. Svatého Jiřího bojujícího s drakem, máme i pečeť z 16. století. Když se lidé ptají, proč má obec ve znaku draka, říkám, že z toho důvodu, že tady asi kdysi v dávných dobách žili. Obnovil jsem znovu jejich chov,“ poznamenal s úsměvem Halouzka.
Na jaře by rád spustil nový vodopád, který si buduje už dva roky. „Máme tady asi pět tisíc kubíků vody, ale všechno je to dešťová voda. Tento princip jsem propagoval už před patnácti lety, ale nikdo na něj neslyšel. Když se o tom dneska mluví v televizi, musím se nad tím jen pousmát,“ řekl s tím, že k chystanému vodopádu bude tvořit hned dvanáct vodníků.
„Půjde o takovou rodinu, kdy jeden bude držet rybu, druhý je bude chytat, další budou dělat něco jiného,“ nastínil.
O podobě galerie rozhodují i její návštěvníci
Zatímco v počátcích budoval Jiří Halouzka Pradědovu galerii podle svých představ, v poslední době už o její podobě v mnohém rozhodují také její návštěvníci. Ti totiž mohou do knihy návštěv napsat nejenom to, co se jim líbí, ale i to, co jim v tomto areálu ještě chybí a co by přivítali.
„Vždycky situaci zvážím a pak se rozhodnu, co udělám. Teď mám třeba venku koně ze dřeva i se sedly, a to i v betlému, aby se člověk mohl stát jeho součástí. Sedají si na ně i důchodci,“ podotkl řezbář.
„Máme tady i kolotoč se zvířátky pro dospělé s nosností tři tuny. Přijede tady třeba autobus důchodců, říkám jim, ať se potočí a zavzpomínají na své dětství. Nejprve jsou ostýchaví, ale nakonec neodolají a je na nich vidět, jakou z toho mají radost.“
V Pradědově galerii navíc hosté mohou na sochy sahat a na ty, které jsou k tomu určené, i sedat. „Mají tak jedinečnou možnost vyzkoušet si, jaké to je sedět na velbloudovi v životní velikosti nebo na konících. Najednou zjistí, že to není zase tak jednoduché, jako když to vidí v televizi, jak na nich někdo jezdí,“ řekl.
Řezbář se dočkal i ocenění v Oxfordu nebo v Indii
Šedesátiletý umělec přiznává, že za celou dobu, kdy postupně budoval Pradědovu galerii, chtěl s touto činností i desetkrát skončit, ovšem vždycky nakonec dokázal horší období překonat.
„Ohromnou energii mi dodávají lidé, kteří tady chodí. Člověka potěší, když říkají, že k sobě musím mít dalších deset lidí, že není možné, abych to všechno dělal sám. Je to otázka osobního nasazení a v neposlední řadě to člověka musí i bavit,“ zdůraznil.
„Fyzicky je to hodně náročné, pily váží dvaadvacet kilo, řežu s nimi celé dny, týdny, roky. Když ale lidé se mnou mluví a říkají, co by bylo dobré ještě udělat, vyloženě se mi chce pracovat,“ přiznal.
Jiří Halouzka, který se dočkal také ocenění z Oxfordu ve Velké Británii nebo z Indie, věří, že v jeho tvorbě budou pokračovat jeho dva synové, kterým je nyní třináct, respektive jedenáct let.
„Učím je základům, zkoušejí si už vyřezávat menší věci, ale jestli u toho vydrží, to už bude záležet hlavně na nich. Každopádně toto řemeslo se většinou dědí z otce na syna či na vnuka. Ostatně tak je tomu i v mnoha jiných odvětvích,“ uzavřel Halouzka.
