Jednoho krásného dne potáhnou všichni vojáci zpátky do Ruska. To si říkali lidé z Frenštátu pod Radhoštěm při debatách o místní sovětské posádce.
Trvalo to takřka 22 let. Dočkali se 26. února 1990. „A opravdu byl krásný den. I počasí se radovalo. A celé město také. Pro mě to je stále jeden z nejkrásnějších dnů v životě,“ těší i po čtvrtstoletí osmdesátiletého Dalibora Norského.
Po sametové revoluci v listopadu 1989 zakládal frenštátské Občanské fórum a stal se tajemníkem tehdejšího Městského národního výboru. A hned v prosinci inicioval petici za odchod trpěného cizího vojska. „Mnoho dnešních ‚hrdinů‘ říká, že to nebylo nic odvážného, odchod Rusů prý byl jasný. Kdepak, v prosinci nikdo nic netušil a nemohl předvídat, jak vše skončí.“
Pobyt sovětských vojsk v ČSSR Po invazi vojsk pěti socialistických států v srpnu 1968 a podpisu vynucené smlouvy o pobytu těchto okupantů zůstalo na území Československa zhruba 150 tisíc vojáků a rodinných příslušníků důstojníků. Odejít museli po sametové revoluci, odsun vojska i techniky začal 26. února 1990 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Poslední sovětský voják opustil naše území v červnu 1991. |
Frenštátská posádka tankistů a dělostřelců čítala asi tři tisíce vojáků. Když se připočítají rodinní příslušníci důstojníků, tvořila ruská enkláva třetinu obyvatelstva Frenštátu.
Ropa zlikvidovala koupaliště
A soužití vskutku nebylo jednoduché. Například vinou svérázného přístupu vojáků k životnímu prostředí zůstalo frenštátské koupaliště mnoho let mimo provoz.
„Z mytí tanků a další techniky tekly všechny splašky do řeky Lubiny, která napájela koupaliště. Olejové a ropné skvrny ho zcela zničily,“ přiblížil Norský.
Všichni Frenštátští znali výjev kráčejícího důstojníka v popředí, přičemž za ním šel nejméně jeden voják s kufrem. „A nakupovalo se ve velkém. Patery holínky, mýdla, oblečení. A vše se posílalo do Ruska,“ přibližuje další frenštátský pamětník Petr Poštulka.
„Manželky oficírů měly volno, tak často vykoupily frenštátské obchody. Než naše ženské přišly z práce, už bylo nedostatkové zboží pryč. A nedostatkové tehdy bylo skoro všechno,“ líčí i Norský.
Poštulka si také vzpomíná, jak v sovětských kasárnách hořela munice. Oheň město tehdy tak nasvítil, že ačkoliv bydlí dva kilometry od kasáren, mohl venku v poklidu číst noviny.
Směska parfému, potu a nafty vydávala hrozný puch
Zapomenout prý nemůže ani na pronikavý odér sovětských vojáků. „Když se smíchal jejich hodně silný parfém, kterému jsem říkal Požár Moskvy, s potem a pachem nafty, tak stát za někým takovým ve frontě bylo opravdu hodně náročné. Hrozný puch,“ směje se Poštulka.
Nebylo proto divu, že když se objevila možnost poslat vojsko domů, byl tlak veřejnosti obrovský. „Na odchod však velení chtělo rok. Není divu, tady to pro ně byla trochu Amerika. Zeptal jsem se, za jak dlouho jsou po vyhlášení poplachu bojeschopní. Když mi hrdě řekli, že za dvacet minut, tak jsem odvětil: No vidíte, tak to můžete odjet už zítra,“ popisuje Norský.
Fotogalerie |
Pomohla i další finta, při které Norský před důstojníky poznamenal, že z Československa i dalších zemí jistě pojedou zpět všechna sovětská vojska. „No a ti, kdo odjedou první, tak se dostanou do lepších kasáren a na výhodnější místo. A ti, kdo později, tak si už nebudou moci vybírat. Myslím, že to na ně docela zapůsobilo,“ vzpomíná Norský.
Nakonec padlo rozhodnutí, že první vlak naložený bojovou technikou odjede z frenštátského nádraží už 26. února.
Bylo pondělí. Ve 14.40 hodin se vlak dal do pohybu. Norskému připadalo, že se směje celý Frenštát. A že se stal hlavním městem světa. Pod Radhošť přijely televizní štáby snad odevšad. Nechyběla CNN, přítomna byla BBC. A mnoho dalších.
Všichni chtěli zachytit okamžik, jak se z prvního místa ve východní Evropě Sověti pakují. Jak se naplňuje popěvek Jdi domů, Ivane, populární po invazi 1968 a pak déle než dvacet let zakázaný.
Podle Norského se premianství Frenštátu málo připomíná. „Píše se většinou, jak Kocáb vyprovázel Rusy z Milovic, ale první jsme byli my,“ zopakoval ještě jednou.
Na zastupitelstvu promítnou dokument
Když v březnu 1990 odjel poslední vojenský vlak, Frenštát mohl svobodně vydechnout.
Najednou mělo město k dispozici stovky bytů, kterých se předtím zoufale nedostávalo. „Jenže velká část se musela opravit, nebyla ve stavu, aby se naši lidé mohli nastěhovat,“ upozorňuje Poštulka.
Zatímco dvacetileté výročí odjezdu vojska si Frenštát připomínal několika akcemi, nyní nic většího oficiálního neplánuje. „Jen na dubnovém zastupitelstvu promítneme dokument s názvem Poslední vlak,“ uvedla starostka Zdeňka Leščišinová.
