Jaroslav Pešat žije celý život v souladu s přírodou. Pětačtyřicet let se věnoval myslivosti a při svých výpravách do přírody u sebe vždycky nosí i těžkou fotografickou výbavu. Po záběrech zvěře je tak dychtivý, že kvůli nim dokáže trpělivě čekat na jednom místě i celé dny.
„Základem úspěchu je totiž trpělivost. Bez ní se povedených záběrů jelenů, nebo dokonce vlků, medvědů či rysů fotograf nedočká,“ upozornil Jaroslav Pešat, který už v dětství toužil jednou si vyfotit zvěř žijící v přírodě.
„Jako malý jsem běhal po lesích a polích a pozoroval jsem přírodu a zvěř. Tenkrát bylo vidět strašně moc bažantů, koroptví a zajíců. Hlavně koroptví už je dneska mnohem méně, nedá se to vůbec srovnat,“ zdůraznil.
„Když mi bylo třináct, rodiče mi koupili bakelitový foťák Pionýr, který měl jednu clonu a jeden čas. Byl na svitkový film šest krát šest. Pomocí rámečku jsem snímky zkopíroval na fotografický papír a výsledkem byly obrázky o rozměru šest krát šest centimetrů. Byl jsem pyšný na takové fotky,“ vrátil se Pešat ke svým fotografickým začátkům.
„Kvalita fotek však byla ubohá, protože v té době jsem ještě neměl teleobjektiv. Fotil jsem všechno, co se mi líbilo.“
Když začal Jaroslav Pešat pracovat, pořídil si zrcadlovku a teleobjektiv, a jak říká, v té době začalo opravdové focení.
„Vzhledem k tomu, že jsem měl přírodu tak rád, udělal jsem si myslivecké zkoušky a zkoušky na mysliveckého hospodáře. Následně jsem se věnoval myslivosti v překrásné krajině Beskyd,“ popsal Pešat s tím, že společně se svými kolegy měl na starosti honitbu o výměře přes dva tisíce hektarů.
„Ta se táhla od Prašivé až ke Slavíči. Byl to obrovský, krásný revír, zasahoval až do Travného. Myslivosti jsem se věnoval pětačtyřicet let. O honitbu jsme pak přišli. Posléze jsem se už nehlásil do žádného mysliveckého uskupení, ale zůstal jsem věrný fotoaparátu. Prodal jsem pušky, a tím pádem jsem si mohl dovolit lepší fotografické vybavení,“ vysvětlil.
Dříve s sebou nosil pušku i fotoaparát zároveň
Když ještě Jaroslav Pešat chodil po lesích s puškou, vždycky s sebou v batohu nosil i fotoaparát. „Jenže jedno vadilo druhému. Když jsem potřeboval vystřelit, vadil mi foťák, a když jsem zase chtěl fotit, překážela mi zbraň. Navíc jsem s sebou míval ještě psa, protože jsem se věnoval i kynologii,“ přiblížil.
Zatímco na zvěř střílel bývalý myslivec nejraději z posedu, fotografie zvěře pořizuje ze země. „Při střílení si člověk musel uvědomit, že pokud se netrefil o jeden metr, kulka byla dalších pět metrů smrtelná. Při střelbě z posedu v případě netrefení skončila na zemi,“ odůvodnil.
„To při focení by z posedu vznikly letecké snímky, proto je lepší fotit ze země, aby měl člověk za fotografovanou zvěří pěknější pozadí.“
Kromě fotoaparátu a teleobjektivu používá Jaroslav Pešta pro focení zvěře také speciální vystřelovací stan, který když rozbalí, tak se sám vypruží.
„Mám v něm okýnka, abych mohl pozorovat, co se děje v okolí. Nosím také židličku a náhradní oblečení, protože než na místo dorazím, vždycky se zpotím. Kdybych seděl v mokrém oblečení, za chvíli by mi byla zima,“ upozornil s tím, že ve stanu musí na zvěř čekat celé hodiny.
„Místo je dobré volit podle poznatků, jakými jsou třeba stopy, podle kterých je zřejmé, že tam zvěř chodí. Je třeba přijít na místo už za tmy a vydržet pak celý den zase až do tmy. A mnohdy je jeden den málo na to, aby člověk něco vyfotil. Je třeba takto chodit týden i dva, někdy i měsíc, i když ne každý den. Toto je základ úspěchu fotografování zvěře.“
Mnoho lidí dnes fotí ochočenou zvěř
Nejvíce si Jaroslav Pešat cení záběrů, které pořídil v lese nebo někde, kde je vysoká tráva. „Takové prostředí totiž dodává výslednému snímku patřičnou atmosféru. Když mám totiž jelena vyfoceného na nějaké louce, mnozí lidé jsou mi schopní říct, že jsem ho vyfotil v nějaké zoologické zahradě,“ řekl s tím, že často chodí fotografovat také do obory na Hukvaldech.
„Hodně lidí si řekne, že je to jednoduché, že jsou tam jeleni a daňci jako na dlani, ale ať si vezmou foťák a jdou si to zkusit. Z chodníku je sice vidíte ležet a odpočívat, ale na to, abyste je vyfotili, je to ještě daleko. A když se k nim přiblížíte, okamžitě utečou pryč.“
V současnosti je mezi fotografy zaměřujícími se na fotografování zvířat obrovská konkurence. Ovšem mnozí sahají po ochočené zvěři.
„Ti, kteří se o to nezajímají, tak těm to ani tak nepřijde, ale je to úplně něco jiného a vůbec se to nedá srovnávat. Pokud máte ochočené zvíře, nainstalujete si ho, jak potřebujete, a pak při jeho focení ani nepotřebujete teleobjektiv, takže docílíte toho, že kromě něj můžete mít ostré i pozadí. Tomu člověk fotící ve volné přírodě nemůže konkurovat.“
