V roce 1980 založila Jana Šamánková dětský folklorní soubor Sedmikvítek, který vede až do dnešních dnů. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Folklor je láska na celý život, říká zakladatelka souboru Sedmikvítek

  • 0
Pětiletá dívka sleduje z žebřiňáku, jak u nich doma ve stodole předvádějí „tetky“ z Trojanovic na Frenštátsku místní podobu lidových tanců. Vedle stojí její maminka a tance pečlivě zapisuje. Pro malé děvče je to životní zlom, valašský folklor si v tu chvíli navždy zamiluje.

Dnes je Janě Šamánkové 73 let a má za sebou založení frenštátského souboru Sedmikvítek, práci na mnoha folklorních festivalech i dlouholeté působení ve funkci předsedkyně Valašského folklorního spolku. „Folklor je láska na celý život,“ říká Jana Šamánková.

Kdo vás dovedl k folkloru? Byli to rodiče?
Má maminka Vlasta Genzerová až téměř do osmdesáti let vedla soubor, který v Trojanovicích se svým otcem a jinými nadšenci spoluzakládala. Předtím už od roku 1946 nacvičovala tance ve Frenštátské družině, jejímž starostou byl její otec, můj děda. Jako učitelka tělocviku k tomu měla blízko. Dříve se totiž učily v tělesné výchově i tance. A v roce 1950 přišli za naším dědou lidé z Trojanovic a frenštátských pasek s tím, že by chtěli také takovou družinu, jak mají Frenštačani, a jestli jim ji nepomůže založit. Z toho popudu byl takový soubor založen, mamka jej pak 38 let vedla. Aby mohla lidové tance učit, musela mít nejprve jejich zásobu.

Jana Šamánková

Šamánková chtěla pracovat s dětmi, proto kdysi založila soubor Sedmikvítek.

Narodila se v roce 1944 v učitelské rodině v Trojanovicích, sama se později stala pedagožkou.

Od roku 1953 zpívala a tančila ve valašských souborech.

Vystudovala pohybovou výchovu na Lidové konzervatoři v Ostravě a absolvovala i choreografickou školu.

V roce 1980 založila dětský folklorní soubor Sedmikvítek, který vede až dosud.

Od roku 1993 je předsedkyní Valašského folklorního spolku.

Na Frenštátsku zavedla tradici dětských valašských bálů, přehlídek dětských a dospělých folklorních souborů a přehlídek dětských zpěváků.

V roce 2000 se zasloužila o obnovu Frenštátských folklorních slavností, které založil její otec.

Webové stránky Sedmikvítku

Jak to udělala?
Začala tady po okolí lidové tance a zvyky sbírat. Pomáhal jí v tom spisovatel Bohumír Četyna, což byl rodinný přítel. Říkal, že lidé jsou nedůvěřiví, že by toho moc neřekli, že radši bude chodit s ní, protože jej v té době už všichni znali, že tak nasbírají více materiálu. Takže mamka chodila po chalupách, občas si ty tetky pozvala k nám domů, a já zvědavá se chodila dívat, jak tetky u nás doma ve stodole tancovaly, a k tomu hrál strýc Konrád Konvička na heligonku. A já seděla na žebřiňáku a propadla jsem tomu tak, že mě to dodnes neopustilo.

Sama jste později založila soubor Sedmikvítek, který vedete dodnes. Jak k tomu došlo?
Chtěla jsem dělat s dětmi, takže jsem se rozhodla, že tady ve Frenštátě založím dětský folklorní soubor, který by byl přípravkou dospělého souboru. To bylo v roce 1980. Než k tomu došlo, musela jsem se taky vzdělat. Prošla jsem řadou seminářů a školení, na ostravské lidové konzervatoři jsem pak studovala pohybovou výchovu a lidový tanec. Na Valašsku jsem byla na seminářích i u profesorky Zdeny Jelínkové, což byla velká sběratelka folkloru, vydala řadu sbírek z různých oblastí Valašska, například Rožnovska, Bystřicka, Klobůcka, Vsacka a dalších. Po její smrti nemáme nikoho, kdo by všechny moravské regiony znal tak dobře jako ona. Ve čtyřicátých a padesátých letech totiž všechny sama prošla, od Těšínska až po slovenské hranice, Brněnsko, Horácko a další.

Říkala jste, že vaše maminka i paní Jelínková sbíraly folklor ve čtyřicátých a padesátých letech. To byl folklor ještě živý a pamětníci měli co předávat?
Když jsem sama začala dělat více do folkloru, zkoušeli jsme chodit po lidech, ale už to bylo marné. Už v šedesátých letech, když někdo zapisoval folklor, tak už většinou od lidí, kteří se to naučili až v souborech. Ty hojně vznikaly jak už i po první, tak po druhé světové válce, kdy byly silné vlny národního obrození. Takže už to měli zprostředkovaně a třeba s různými nepřesnostmi. Zatímco mamka ještě sbírala od lidí, kteří se narodili v 80. letech 19. století, to byla ještě dřívější generace. Ale už po válce nebyl tady na Valašsku folklor moc živý, leda v některých zapadlých dědinách.

Říkáte, že ty pozdější generace znaly lidové tance už s chybami. Jak k tomu došlo?
Ty tance jsou poměrně jednoduché a krátké. A když s nimi soubory měly vystupovat, bylo třeba nějaké zpestření. Když to dělal člověk, jenž region znal, přidal kroky, které k tomu regionu patří, ale když to někdo neznal opravdu dobře, přidal krok, který už vypadal jinak, už to bylo zkreslené. Podle paní Jelínkové třeba na Valašsku nikdy nebyl zakopávaný krok, přesto jej tolik souborů tančí. A další věc, už když třeba chodila profesorka Jelínková za pamětníky lidové tance sbírat, mnozí byli tak staří, že už nebyli schopni kroky věrně zopakovat.

Liší se na Valašsku pojetí tanců podle různých oblastí?
Liší, a nejen podle oblastí. Když mamka sbírala tance tady v Trojanovicích, tak na jednom konci dědiny byly kroky jiné než na druhém. Na Valašsku je netypičtějším tancem točená – valaská. Základní stavba tance je stejná, ale třeba v Bystřici pod Hostýnem mají krásnou točenou, takovou vyťapkávanou, to je hotová kočičí chůze, tu miluji. Nebo třeba v Lužné, tam je krok takový rázný „s ometáním venkovní nohy“, to je něco úplně jiného. Nebo jasenecká, tu mám taky ráda, ta je pomalejší, tam se na přední části chodidla došlapává, jak když zabíjíte švába. A vsacká, ta je nejrozšířenější, tančí ji skoro všichni, i když často s chybami. Od toho dělá náš Valašský folklorní spolek různá školení, kde se vedoucí i tanečníci dozvídají, jak správně tančit a učit další.

Vraťme se k vaší činnosti. Jak vypadá současný zájem dětí o folklor?
V roce 1980 jsem v Sedmikvítku začínala s osmi dětmi, ale v devadesátých letech i později jsme měli sto až sto šedesát dětí rozdělených do několika skupin. Teď máme jednu skupinu dospělých tanečníků a dvě dětské. Já ve své skupině mám čtrnáct dětí, další má jedna z mých odchovankyň v mladší skupině. Ale jen velmi málo dětí dnes máme z Frenštátu, spíše z širokého okolí: Kopřivnice, Příbora, Veřovic, Bordovic či Štramberka.

Zájem o dětské folklorní soubory je veliký.

Kromě toho jste už od roku 1993 předsedkyní Valašského folklorního spolku. Co vlastně toto sdružení dělá?
Pro mládež pořádáme různé postupové přehlídky dětských souborů, zpěváčků, přehlídky pro dospělé soubory, organizujeme různé vzdělávací semináře, pomáháme s pořádáním festivalů a různě pomáháme souborům v regionu.

Kolik folklorních souborů na Valašsku vlastně působí?
Na sedmdesát dětských i dospělých, poměrně hodně.

Je na tom Valašsko s folklorem lépe než jiné oblasti?
Jsou regiony, kde ani není co držet, Odersko, Hranicko a další. Lépe než my je na tom třeba Slovácko, tam si to hodně drží. Na rozdíl od nás se ale neumí moc domluvit. My Valaši jsme celý region pod jedním spolkem, v tom je naše síla. Pořádáme třeba každoročně Valašský bál, což je úžasná akce, která má velmi příznivé ohlasy.

Jak se za tu dobu, co se jím zabýváte, měnil vztah lidí k folkloru a jeho popularita?
Jsou to takové vlny. Největší nadšení bývalo vždy po válce, třeba v padesátých letech. To lidé tancovali s takovou chutí. Pak se zase za čas už nikomu tancovat moc nechtělo. Teď po revoluci je to zase o něco lepší. Je to jako s životem, jednou jsi nahoře a jindy dole. Na některých vesnicích má folklor stále silné podhoubí. Lidé se tam umí semknout a drží to tam. Vidím to třeba v Kozlovicích, Liptále a jinde.

Jaký je dnes podle vás smysl folkloru?
Je stále důležitý, lidé potřebují vědět, z čeho vyšli. Pořádám třeba soutěž Frenštátský sedmihlásek ve zpěvu valašských písniček a učitelkám vždy říkám, ať k tomu děti vedou. Ale málokdo na to slyší. Ani na vysokých školách budoucí učitele nikdo nevede k tomu, aby vycházeli z našich kořenů. Byla to i jedna z věcí, jež chtělo prosadit Folklorní sdružení České republiky, které dnes již neexistuje, ale bohužel se to nepodařilo. Vždyť i Janáček či Dvořák vycházeli z lidové hudby.