Když se jej přitom zeptáte, co říká na zdejší scénu, která je celorepublikově úspěšná, ztuhne překvapením.
„Jsem šokovaný z toho, že Komorní scéna Aréna získala ocenění Divadlo roku už potřetí za sebou. Vím, že jsou dobří, ale třikrát? Tak třeba příště zase budeme my za Dejvické divadlo. Kolik jich máme? Já to nepočítám,“ směje se během pauzy své přehlídky na těšínském Kinu na hranici.
Letos mu tady pořadatelé zorganizovali první retrospektivní přehlídku, i když se naoko bránil. Cítí se totiž poměrně mlád.
Povedený ostravský začátek
Ostrava mu přirostla k srdci hned na začátku profesionální dráhy, ještě na studiích v ní prožil podle svých slov křest ohněm, a prý byl úspěšný.
„V roce 1987 se v Ostravě konal divadelní festival. Začal jsem zkoušet v Realistickém divadle (dnes Švandovo – pozn. redakce), když onemocněl Jan Hrušínský. Jeli sem s inscenací Šukšinových povídek, které režíroval shodou okolností Mirek Krobot. Poprosili mě, jestli bych neudělal záskok v jedné povídce, což byla hlavní role. Měl jsem na to dva dny a jeden večer. Obsazen byl celý soubor a mně se to tenkrát povedlo a přijali mě mezi sebe,“ říká Ivan Trojan.
„Byl to pro mě obrovský zážitek, pracovat s lidmi, jichž jsem si vážil a kam jsem chtěl posléze jít. Do smrti to budu mít spojeno s Ostravou, za bolševika. Venku stála komunistická policie, a dokonce se nás snažila pacifikovat, když jsme hodně oslavovali. Navíc jsem v té době měl i jiný silný zážitek, a to cestování letadlem. Nazpátek jsme do Prahy letěli, což pro mě bylo poprvé v životě.“
Ivan TrojanNarodil se 30. června 1964. Je synem herce Ladislava Trojana a bratrem producenta a režiséra Ondřeje Trojana. V mládí uvažoval o tom, že se bude profesionálně věnovat sportu. Pak byl ale přijat na DAMU a po nějaké době začal pracovat jako divadelní a televizní herec a dabér. Ještě předtím, než nastoupil do Realistického divadla a odbyl si svůj herecký debut s tímto souborem na štaci v Ostravě. Dnes je nedílnou součástí Dejvického divadla. Ve filmu debutoval poměrně pozdě, až v roce 2000 díky Samotářům Davida Ondříčka. Pak následovala série úspěšných titulů jako Příběhy obyčejného šílenství nebo Jedna ruka netleská. Z novější doby je to například Ve stínu nebo Díra u Hanušovic. S Dejvickým divadlem bývá hostem ostravských festivalů. |
Od té doby se do regionu, který patří k jeho oblíbeným, rád vrací. „Do Ostravy jezdíme hrát poměrně často, minimálně jednou za rok, nejraději hrajeme u Bezručů. Je to také takové malé divadlo, podobně zaměřené a máme se vzájemně rádi a respektujeme se. Prostě se nám tady dobře hraje,“ vysvětluje, proč se v Ostravě s Dejvickým divadlem vyskytuje až tak často.
Není možné přitom přehlédnout zdejší profesní vztahy a navíc jistý obdiv ke zdejší atmosféře.
„Od roku 1987, kdy jsem byl tady poprvé, mám možnost sledovat, jak se Ostrava divadelně vyvíjí a jak jde kupředu. Párkrát jsem navštívil i Colours of Ostrava, dokonce jsme tady hráli Ucpanej systém, což byl další velký zážitek. Jeho neobvyklost byla dána už prostředím Gongu, ve kterém jsme jej hráli. Vidělo jej na tisíc pět set diváků, což pro nás bylo něco jako rockový koncert,“ směje se Trojan.
„Někdo nám při začátku naznačil, ať se jdeme podívat za závěs ven, a před Gongem u velkoplošné obrazovky jsme viděli ještě dalších dva a půl tisíce lidí. Navíc to bylo v pravé poledne a za strašného horka. I když jsme vlastně hráli v neregulérním prostoru, který byl strašně obrovský, byl to pro nás jedinečný zážitek.“
„Vidím posun a energii“
Ostrava se podle něj změnila na první pohled a oceňuje její kulturní úroveň. „Vidím obrovský posun, město má jinou energii a do značné míry si myslím, že Ostrava je kulturní město. Určitá část obyvatel je aktivní v jeho novodobé podobě a město jim vděčí, že funguje,“ míní Trojan.
Nedávno jej diváci mohli najít opět na festivalu Colours of Ostrava, jak hraje dětem.
„Na Colours jsem byl i předtím, zajel jsem si samostatně na vystoupení Jamieho Culluma, kterého mám rád a opravdu mě nezklamal. Poté jsem na dalším ročníku ocenil vystoupení Björk, kterou mám také rád. Michal Hrůza tady hrál poté, co jej v Ostravě napadli, a tak měl jeho koncert výjimečný rozměr. Rád si Colours zopakuji, o čemž svědčí i skutečnost, že jsme tady letos představili Pišlické příběhy. Vyšly na CD pro děti a hrajeme je s dřevěnými figurkami a s hudbou,“ poznamenává oblíbený herec.
U příležitosti své první oficiální retrospektivy na Kinu na hranici se Ivan Trojan rozpovídal i o svém vztahu k filmům a diváci mohli slyšet i zajímavosti spjaté s Ostravou.
„Jdu z kina do kina, nic jiného nestíhám. Poznamenat snad mohu jen to, že Bratři Karamazovi se sice realizovali v Polsku, ale Petr Zelenka si přál, aby se natáčelo v Ostravě, i když to nakonec nevyšlo. Kdybych měl každý film znovu zhlédnout, tak by to bylo opravdu náročné, ale chodím se dívat na posledních patnáct minut. Přece jenom chci nasát atmosféru, abych věděl, jak s filmem diváci souzní. Třeba u Příběhů obyčejného šílenství jsem si uvědomil, že na hodně věcí už jsem zapomněl. Třeba na písničku Vlasty Třešňáka nebo na plakát Bustera Keatona, který je mým oblíbeným komikem,“ dodává Trojan.
