Ve vašem životopise jsem viděl, že máte vystudovanou veterinární školu. Jak jste se od tohoto oboru dostala k otázkám smrti a umírání?
Mám vystudovaný obor veterinární hygiena. Obnáší to práci směrem více k potravinářství, například na jatkách, v mlékárně, v drůbežárně a podobně. Právě při práci na jatkách to bylo jedno s prvních setkání, kdy člověk přemýšlel o úctě k životu a smrti. Jinak jsem to měla stejně jako většina: pohřeb je nepříjemná záležitost, moc emocí se nemá dávat najevo a podobně. Pak jsem pracovala u farmaceutické firmy jako obchoďák, jezdila jsem po lékařích a vyprávěla jim, jak jsou naše léky úžasné.
Byla jsem v onkologické divizi, kde se často stává, že pacienti zemřou, hovoří se tam o takových věcech jako interval přežití. S pacienty jsem se nesetkávala, ale s lékaři jsem o těchto věcech mluvila. Když mne chtěli ve firmě přeřadit někam, kam jsem nechtěla, řekla jsem si, že půjdu dělat něco smysluplného. Zrovna v té době děvčata v Praze zakládala Les vzpomínek, to je takový přírodní hřbitov v Ďáblicích, kde se ukládá popel zesnulých ke kořenům stromů. A ta myšlenka se mi velmi zalíbila.
Jak vlastně takový přírodní hřbitov funguje?
Myšlenka je taková, že by to nemělo zanechat žádnou ekologickou stopu. Takže dostanete z krematoria zapečetěnou urnu, ta se musí otevřít a popel se přesype do takové pěkné designové urny z papírmašé, v níž se to uloží ke kořenům, a ta urna se časem rozloží. Nebo se dělají přímo vsypy.
