 |
„Lidská psychika v pubertě hledá bolest, aby si dokázala, že ji zvládne. Ale dnes se s ní mladí lidé téměř nesetkají. Stejně tak je těžké najít způsob, jak se vyrovnat s vlastní agresí. A v sebepoškozování se obě tyto tendence potkávají,“ přibližuje Almássy, podle níž jde ve většině případů o seberegulační mechanismus mladých lidí. V rozhovoru vypráví nejen o příčinách sebepoškozování, ale i o tom, jak je lze řešit v rámci rodinných vztahů.
Nevzpomínám si, že by se někdo, když jsem byl mladý, sám poškozoval tak jako dnes mladí lidé. Přitom je to poměrně rozšířený jev – podle statistik přiznala zkušenosti se sebepoškozováním až pětina teenagerů. Proč se tedy tak rozšířilo?
V naší generaci jsme měli mnohem více příležitostí zažít bolest jiným způsobem. Nebylo tak automatické, že by v rámci zdravotnických procedur bylo vše znecitlivěné jako dnes, třeba zub, když nám ho vrtali. Bolest byla v životě více přítomná. A bolest je růstový impulz, je to něco, na čem sílíme. Není žádný jiný způsob, jak se stát silnějším, než překonat bolest.
Vše je strašně uhlazené, korektní, všichni jsou kamarádi, jen na vás někdo škaredě koukne a hned je to šikana nebo harašení.
