Svou předposlední knihu, rovněž krimi Slyšet jeleny zpívat, však zasadil do srdce Beskyd.
Šelma, váš druhý kriminální román, si získala nejen přízeň čtenářů, ale také kritiků, kteří jí přiřkli Magnesii Literu. Jak dalece je to pro vás zavazující?
Je to především motivující. Když jsem Šelmu psal, neměl jsem žádné čtenáře, kteří by na knihu čekali, a hnacím motorem jsem byl jen já sám a moje rodina. Teď už vnímám tlak a očekávání a musím říct, že je to tlak příjemný. Přístup k psaní jako takový se ale nemění. Když jsem Šelmu psal, měl jsem hlavu v oblacích a byl jsem ambiciózní. Až se do psaní zase ponořím, nemyslím, že bude něco jinak. Jestli něco mění můj přístup, tak jsou to cenné postřehy čtenářů a kritiků k řemeslné stránce. Jsem mladé kuře, co se psát pořád učí, takže konstruktivní kritika je pro mě hodně cenná.
Co vás na psaní nejvíce „baví“?
Určitě ten akt svobody. Pocit, že si můžu dělat, co chci, a mít se dobře. Zároveň je mi dobře s vědomím, že ta svoboda nemusí vést k lajdáctví, ale naopak k větší disciplíně a soustředění. To mě inspiruje i v mé hlavní práci – trenér juda. Judo je velmi kreativní sport, kde se naskýtá nespočet možných situací a následně jejich řešení. V té variabilitě je obrovská svoboda, ale zároveň, jak jsem řekl, velký důraz na disciplínu a soustředění. Díky zkušenostem se psaním jako s činností učím sám sebe nespoutávat svěřence do mnou viděných vzorců, ale dát jim svobodu, věřit jim, ukázat jim, že mají zodpovědnost za svůj výkon. Přál bych si, aby se to čím dál víc stávalo součástí mého přístupu k nim, protože tak se mohou nejlépe učit, a jak sám často poznávám, i já se pak můžu učit od nich.
Slyšet jeleny zpívat, vaši kriminální prvotinu, jste zasadil do blízkých Beskyd, nyní se ale vracíte více na Olomoucko. Je to dáno tím, že tam nyní žijete?
Ano, ale moje postavy neustále krouží kolem míst, ke kterým mám vztah a která mám rád. Ostravsko, Beskydy i členové ostravské mordparty se budou nadále objevovat i v sérii s olomouckou vyšetřovatelkou Laurou Arou.
Žánrové ceny Magnesia Litera získala Geislerová i Šmehlík |
Slyšet jeleny zpívat jste zpracoval velmi realisticky. Do jaké míry potřebujete mít při psaní oporu ohledně skutečných reálií a faktů, třeba u vyšetřovatelské praxe?
Mám velkou úctu k policejní práci. Když ale mám v hlavě vytoužený výsledek, tedy konstrukt celého textu, přemýšlím o něm jako o románu. Tím mám na mysli všechno, co mám na tom žánru rád – vrstevnatost příběhu a postav, o kterých toho čtenář ví tak málo jako o lidech, co je potká na dovolené, a přitom neví nic o situacích a lidech, kteří je formovali. Celé to panoptikum pak dává nějakou zprávu, každému čtenáři trochu jinou. Samozřejmě za tím je detektivní linka, jejíž tvorba mě jako celé policejní prostředí hodně baví. Snažím se být poučený v kriminální práci tak, aby příběh byl realistický. Román je ale na prvním místě v tvorbě i v mých myšlenkách.
Šumpersko jste literárně zpracoval už v Temném znamení v rámci syrových hororů z oblasti čarodějnických procesů, ale i sériových vrahů. Je tu snaha na tyto motivy navázat i v Šelmě?
Slyším od více lidí, že Šelma má blízko k hororu, i když zcela jinak než v povídkách ze sbírky Temné znamení. Možná pro někoho může být zajímavé hledat podobnosti či rozdíly ve zpracování motivů v obou textech.
Slyšet jeleny zpívat, tam se pohybujete až v antice. Jak vás napadlo spojit současnost s tak vzdálenou minulostí?
Zpracování antických motivů při psaní policejně-procedurální detektivky, tedy něčeho na první pohled nesourodého, mě moc bavilo. Bral jsem to jako takovou detektivku na druhou.
V Temném znamení jste spojil horor s fantasy, dokonce přímo z prostředí Ostravy s konkrétními narážkami na lokace, ale také třeba na tvorbu písničkáře Jarka Nohavici. Můžeme se od vás v této oblasti dočkat nějakého pokračování?
Možná ano. Jednu věc v hlavě mám. To je ale otázka budoucnosti.
Na příběhu Šelmy je znát, že vznikla pod vlivem konkrétních událostí. Například výchozí situace, kdy je zavražděn žurnalista spolu se svou partnerkou a jde o nájemnou vraždu, připomíná případ vraždy slovenského novináře Kuciaka. Proč vycházíte z tak hmatatelných událostí?
Politika má v příběhu své místo, i když nebyl můj záměr, aby vynikla nějaká podobnost s některými reálnými událostmi. Vámi zmíněná situace v příběhu je ve většině aspektů velmi odlišná od oné děsivé vraždy na Slovensku.
Může být psaní žánrové literatury i oddechovou záležitostí?
Jestli se ptáte konkrétně na psaní, beru to jako svou druhou profesi. Kromě zábavy v ní hledám i seberealizaci. Je to něco, v čem se chci posouvat a sledovat své možnosti. Co se týče čtení žánrové literatury, existuje celá řada žánrových autorů, jejichž díla mají velkou literární kvalitu a ploché hranice žánru dalekosáhle překračují, z našich autorů můžeme zmínit Michala Sýkoru nebo Pavla Renčína. Stejně tak najdeme celou řadu ikonických textů, které už za žánrové neoznačujeme, přesto nesou výrazné prvky třeba právě krimi či detektivky a lze je tak číst – Hostovského Žháře, Fuksův Příběh kriminálního rady nebo do velké míry i Dostojevského Bratry Karamazovy. Hranice se stírají a myslím, že je to dobře, dokonce snad jeden z hlavních principů literatury jako takové.
U povídky o vřesinské tragédii čtenáři pláčou |
V rozhovoru, který jsme vedli před sedmi lety, jste uvedl, že máte pomyslnou svatou trojici inspirátorů – Kundera, Fuks a King. Je to stále platné?
Je to takové nesourodé klubíčko, které asi těžko lze nějak uchopit. Navíc „inspirátor“ a oblíbený autor mohou být často zcela odlišné věci. Navíc už mám něco napsáno, takže podvědomé napodobování cizích stylů už snad ustupuje a přeformovává se v nějaký vlastní rukopis, ve kterém se cítím dobře.
Píšete stále ještě i do šuplíku?
Teď už nikoliv a většina mých pokusů do šuplíku se vlivem mé nepořádné povahy v žádné podobě nezachovala, což mě mnohdy i mrzí, byť to nebyly kusy k publikování.
Dříve jste měl touhu psát divadelní hry, třeba s tím, že by je mohlo hrát ostravské divadlo Komorní scéna Aréna. To už neplatí?
K divadlu mám velmi kladný vztah, byť už jej nenavštěvuji tak často jako v minulosti. V současné době ty ambice již nemám a o moderním divadlu toho vím tak málo, že bych si na to asi ani netroufl.
Hrdinkou další knihy bude policistka z Olomouce, říká autor krimi z Beskyd |
Jste znám i jako vrcholový sportovec, několikanásobný mistr republiky v judu. Pomáhá vám tato zkušenost také při umělecké tvorbě?
Judo mě v životě formovalo a formuje. Díky němu jsem viděl spoustu zajímavých míst a poznal řadu skvělých a inspirativních lidí. Myslím, že mi judo hodně pomohlo také v přístupu k psaní, v disciplíně a důslednosti dotáhnout věci, na kterých mi záleží, do konce. Na druhou stranu mi vždy pomáhá „vypadnout“ z prostředí svázaného sportem do literárního provozu, kde jsou zase jiní lidé, pro něž jsou důležité jiné věci. Rozšiřuje mi to pohled a dodává klid, když pak přikládám nějaké sportovní události příliš velkou důležitost. Zároveň mi to pomáhá vnímat v judu i jiné roviny než výkon a medaile, zejména rovinu etickou. Byť je někdy velmi těžké tuto rovinu postavit nad výsledek, snažím se o to. Stejně tak je pro mě mé potěšení z psaní i potěšení mých čtenářů víc než literární ceny, byť si jich hluboce vážím.
Šelma je začátek volné trilogie. Už máte další díly? A co pak plánujete dál?
Zatím spíše dílky než díly. Snažím se pracovat na druhém dílu tak, jak mi moje rodinné a pracovní vytížení dovolí. Prosím v tomto směru čtenáře o trpělivost. Netroufnu si tvrdit, co bude následovat, mám v hlavě několik vizí, ale bude záležet na síle okamžiku a její směr se těžko odhaduje.
8. března 2023 |
