S výjimkou Antarktidy a severního pólu byl Tomáš Míček s fotoaparátem v ruce...

S výjimkou Antarktidy a severního pólu byl Tomáš Míček s fotoaparátem v ruce snad v každém koutě světa. | foto: Tomáš Míček

Fotograf unikátních záběrů: Prožil jsem opravdu zajímavý život

  • 0
S výjimkou Antarktidy a severního pólu byl Tomáš Míček s fotoaparátem v ruce snad v každém koutě světa. Všude hledal unikátní a magická místa planety. Šplhal na sopky a neváhal riskovat, když snímal nitra kráterů i tryskající lávu, trpělivě čekával na projevy přírodních živlů stejně jako na nezvyklé scény ze života koní.

Tisíce kilometrů nalétal také za neobyčejnými stromy. A právě o nich je až do 27. července výstava na třineckém magistrátu pod názvem Stromy světa.

Neskutečně pokroucené olivovníky. Baobaby vypadající jako velká řepa nebo sloupy chrámů. Možná si většina lidí ani neumí představit, že někde něco takové roste.
I já jsem zůstal v úžasu, když jsem na Madagaskaru baobaby poprvé spatřil. Ty obdivuhodné pilíře bez větví, zakončené deštníkovou korunou, rostou v oblasti Morondava, ty tlusté ve vesnici Morombe. Pak jsou tady olivovníky tisíce let staré. O těch chystám samostatnou knihu. Ale nejstarší strom na světě stojí v americké Nevadě. Je to borovice srstnatá. Protože se nachází v nehostinných podmínkách, roste velmi pomalu. Vede k ní pouze krkolomná cesta, kam by se člověk bez pohonu všech čtyř kol nedostal. Zatáčky jsou tak ostré, že jsem je projížděl na několikrát. Přítelkyně stála venku, abychom se případně nezřítili oba.

Který strom vás uchvátil?
Mám rád všechny, ale možná bych vzpomenul dub v Toskánsku. Říkají mu dub čarodějnic. Místní legenda praví, že na jeho větvích ježibaby rády sedávaly, proto mu rostou nikoliv směrem nahoru, ale horizontálně.

A co u nás, také by se nějaký výjimečný strom našel?
U mě navždy zůstane v srdci prales Mionší v Dolní Lomné. Kdysi jsem vylezl na špičku tamní nejvyšší jedle a ulomil si kousek suché větvičky. Dodnes ji mám schovanou na památku.

Fotíte v souborech, to znamená, že opravdu lítáte napříč kontinenty jen za konkrétními stromy nebo vodopády?
Ano, vyrážím na expedice s daným cílem. Ale to neznamená, že si nepovšimnu jiného přírodního fenoménu, který jsem zrovna fotit neplánoval.

Fotíte i koně. Jak se vám je podařilo zachytit v tak neobvyklých situacích? Anebo jak jste odhadl u lávy, že zrovna v ten moment bude tryskat?
Vyžaduje to nejen trpělivost, ale i znalost tématu a předvídavost. Než se vydám fotit koně, musím jim rozumět. Sleduji chování koní a zvyky, snažím se jim porozumět. Pak se to daří. Studoval jsem biologii, což je výhoda pro snímání přírody i zvířat, a fyzickou geografii, která mi zase pomohla u vulkánů.

Nebyla práce na vulkánech nebezpečná?
Už vím, jak na ně. Víc než nebezpečné je to namáhavé. Jednou jsme museli na vrchol sopky Puu Oo na Havaji pěšky a v noci, protože jsem chtěl vyfotit lávové jezero uvnitř sopky. Cesta byla hodně strastiplná. Nahoře jsme museli být za úsvitu, jelikož pouze tehdy, během několika minut mezi dnem a nocí, se dá udělat ten správný snímek s modravými odlesky a tvary kolem lávového jezera.

Takové expedice vyžadují asi více než jen dobrou kondici?
Nestěžuji si. Od mala jsem trávil čas v přírodě, v lese, lezl jsem na stromy, později jsem se věnoval horolezectví. Původně jsem toužil být lesníkem. Kdybych nebyl fit, nemohl bych expedice podnikat.

Oblíbil jste si Etnu na Sicílii či ostrov Stromboli, kde je i jedna z nejaktivnějších sopek na světě...
Ano, stále i během dne vybuchuje. Od nejstarších dob je znám jako přírodní maják označující severovýchodní okraj Liparských ostrovů. Název dostal od starých Řeků podle svého pravidelného kuželovitého tvaru. Působí esteticky velmi zajímavě. Stromboli jsem navštívil, když jsem sopky začínal fotit a navždy pro mě zůstal lahůdkou pro focení.

Kvůli své životní práci jste i emigroval do Rakouska. Stálo to za všechny problémy?
Bytostně jsem toužil poznat a fotit celý svět. Jenže mi komunisté odmítli vystavit pas, což by znamenalo konec s fotografováním. Když jsem s těžkým srdcem ilegálně odešel do Rakouska, prvně jsem fotil a s uprchlickým pasem vyrážel za sopkami autostopem. Časem jsem se propracoval k fotografování pohlednic, kalendářů, a to i třiceti různých ročně. O moje fotografie začaly mít zájem časopisy, tak jsem si mohl dovolit cestovat dál do světa. Takže ano, stálo to za to, i když se mi často stýskalo. Prožil jsem opravdu zajímavý život, vydal jsem 36 fotografických knih v jedenácti jazycích, a když do naší země přišla svoboda, pobývám střídavě v Česku a v Rakousku.

Jaké máte další plány?
Dokončuji řadu pěti fotografických knih o přírodě planety Země. V každém roce absolvuji několik fotografických cest po všech kontinentech. V dubnu jsem byl v Kalifornii, v září letím do jižní Afriky. A abych nezapomněl, pořádám samostatné výstavy.