Aby se mohl na pětičlennou výpravu, při které si účastníci sáhli na hranice svých možností, vydat, musel nejprve projít náročným výběrovým sítem. „Byl to zážitek, který změnil mé dosavadní vnímání světa,“ svěřil se Michal Bravanský.
Jak se vlastně člověk dostane na simulovanou expedici na Mars?
Chtěl jsem se dozvědět něco více o vesmíru a na internetu jsem narazil na informace o projektu Expedice Mars, která se zaměřuje na talentované studenty a pomáhá jim prohloubit jejich znalosti v dané oblasti. Podal jsem tedy přihlášku a nejprve jsem musel udělat domácí projekt. Musel jsem si vybrat jednu z odborností, na výběr byl biolog, inženýr, fyzik, konstruktér a popularizátor.
Co jste si vybral?
Inženýra. Musel jsem zkonstruovat plotter, což měl být robot, který by fungoval na bázi mikročipu a uměl by kreslit na papír různé obrázky. V tomto ročníku bylo zadání pro inženýry hodně náročné, více než obvykle. Strávil jsem nad tím asi šedesát hodin čistého času.
To bylo tedy první síto. Co následovalo potom?
Prvního kola se zúčastnilo asi 250 lidí, pak bylo semifinále v Brně, kam se nás dostalo jen 25. Tam jsme pracovali na stratosférickém balonu, který jsme měli postavit, vyslat do vesmíru a pak zpracovávat naměřená data. Kromě toho jsme dělali různé psychotesty, protože být takovou dobu zavřeni v jedné místnosti s dalšími lidmi je hodně náročné. Ze semifinále pak vybrali jedenáct lidí. Následovalo finále na Slovensku, na jeho konci bylo vybráno pět lidí, kteří se samotné expedice na Mars zúčastnili.
Jak vypadala simulovaná mise?
Mise se konala na hvězdárně ve Vyškově, prakticky ve sklepě. Přivedli nás tam se škraboškami přes oči a zamkli nás tam. Byl to prostor o 25 metrech čtverečních, který v rámci možností připomínal vesmírnou stanici. Naše pětičlenná skupina tam strávila zavřená celkem sto hodin.
Co jste dělali? Jaký byl váš úkol?
Měli jsme zadané různé experimenty. Přes chat jsme se dorozumívali s řídicím střediskem, které nám říkalo, kdy máme začít pracovat na jakém experimentu. Mně byly svěřeny experimenty spojené s elektronikou a programováním. První dva dny jsem stavěl vozítko, které se mělo vydat na Mars do terénu, což v praxi bylo pískoviště u hvězdárny. Fyzikové pracovali na projektu s gravitačními vlnami, prováděly se různé chemické pokusy.
Měli jste i stanovený nějaký denní program?
Museli jsme vstávat v šest, pokud jsme nechtěli, pustilo nám řídicí středisko budík. Večer jsme museli držet hlídky, většinou jsme při tom pracovali na svých experimentech. Řídicí středisko nám také určovalo, kdy máme jíst. Proto jsme si schovávali rýži, abychom měli co do úst, když jsme měli hlad. Spali jsme na poschoďových postelích, a to v místnosti, kde jsme i pracovali.
Jaké to je být tak dlouho zavřený v jedné místnosti se čtyřmi dalšími lidmi?
Pokud si něčím takovým neprojdete, tak na to nemůžete odpovědět. Ten prostor byl opravdu velmi malý. Prakticky se tam nedalo projít, aniž byste se druhému nevyhýbali, na což se ale dalo zvyknout. Pořád nás to nutilo s ostatními se hodně bavit. Museli jste vnitřně přijmout, že tam s těmi lidmi musíte být a spolupracovat, že s nikým jiným kontakt nemáte. Nevidíte denní světlo, nemáte svobodu pohybu. Jediná vaše svoboda byla, jak uděláte zadaný experiment. Jedním z cílů samotné mise je sáhnout si na hranice svých možností.
Můžete to popsat?
Navrhnout a naprogramovat ten rover bylo stresující. Doma si můžete najít pomoc na internetu, ale tam jsme na to byli sami. Nechcete to pokazit ostatním tím, že úkol nesplníte. Svou roli hrálo i to, že jsme tam byli zavření. Znám lidi, pro které by samotný experiment nebyl problém, ale v daných podmínkách by pobyt nebyli schopni absolvovat. To je jedinečný aspekt této soutěže.
Součástí mise byl i simulovaný výstup na Mars?
Dva z posádky vystoupili ve skafandrech, jezdili s roverem, brali vzorky, dělali snímky, točili videa a dělali další experimenty.
Jaké to bylo pro vaši generaci, která je prakticky vrostlá do virtuálního světa, být odříznutý od všech informačních kanálů?
První den jsme si všichni bezděčně sahali do kapsy pro mobil a on tam nebyl. Najednou jsme nevěděli nic o okolním světě ani o čase. My jsme se všichni hrozně těšili, až si po ukončení mise přečteme zprávy a e-maily, protože celou dobu jsme k nim neměli přístup. Komunikovali jsme pouze s řídicím střediskem. Nemít mobil bylo na druhou stranu osvobozující.
Jak to vnímáte zpětně vy? A ostatní členové výpravy?
Pro mne je hlavní pocit, že mne to změnilo jako dosud nic jiného. S ostatními jsem se ještě nesetkal, ale myslím, že to mají stejně. Byl to jedinečný zážitek.
