Téměř tři desetiletí stál čtyřiašedesátiletý Petr Rotrekl například za opavskými festivaly Bezručova Opava a Další břehy, které každoročně v dubnu a září servírovaly program ze světa divadla, filmu, hudby, literatury i výtvarného umění propojený jedním tématem.
„Každý vznikal úplně jinak. Některé jsem promýšlel deset let, některé dva roky, některé rok,“ líčí svou festivalovou práci.
Loučíte se po bezmála třiceti letech, kancelář máte plnou plakátů, bulletinů, knih i hudebních nosičů. Jaké je se tím vším teď probírat?
Za tak dlouhou dobu člověk nakupí spoustu věcí a já jsem typ archivář. Během práce pro město jsem obešel sedm kanceláří v pěti budovách a postupně jsem všechno táhl s sebou. Začínal jsem v budově U Mouřenína nahoře v prvním patře, potom jsem byl u Východního nádraží, na Bezručově náměstí, pak ve dvou budovách na Horním náměstí a teď na Hlásce. Všechno teď probírám a je to doslova archeologie. Kolikrát mě překvapí, jaké vzácnosti nacházím.
Velký vztah k Opavě měl například Jarda Dušek, který sem pravidelně jezdil s improvizačním divadlem Vizita.
Co například?
Teď jsem třeba objevil program Havlovy hry Vyrozumění z roku 1965. Pokladem je pro mě osm kronik se vzkazy a postřehy festivalových hostů – Radovana Lukavského, Petra Ebena, Ilji Hurníka a dalších umělců, které jsem tady od roku 1997 až doteď měl. Třeba Petr Eben tam v září 1999 napsal vzácnou věc, která se stala i jedním z mých uměleckých kréd: Cesta kultury je cestou záchrany tohoto potápějícího se světa. Kroniky teď půjdou do Památníku Petra Bezruče, stejně jako festivalové plakáty a bulletiny. Mám i archiv naší mezinárodní varhanní soutěže od roku 1978 a také neuvěřitelný archiv videonahrávek. Probrat se tím je boj, ale chci na tom ještě pracovat.
Léta jste stál za podobou festivalu Bezručova Opava, který je jedním z nejstarších v Česku. Jak vypadal, když jste začínal?
Byl kratičký, měl necelý týden, ale už tehdy měl v genech multižánrovost. Od začátku vznikl jako literární festival s odkazem na hudbu a výtvarné umění a jednotlivé místní instituce vždy přicházely s nějakým bezručovským nápadem. Já jsem jej od roku 1997 v kooperaci s přípravným výborem festivalu začal transformovat na multižánrový a monotematický festival. Bezruč měl ale v programu vždy výhradní postavení, ať už vzpomínkovým aktem u jeho hrobu, vydáním nových Slezských písní, literárněvědnou konferencí či poetickým čtením mladých básníků. Štafetu teď přebere Opavská kulturní organizace, připravuje už letošní ročník.
Třináctihodinový klavírní maraton. V opavském parku slaví výročí města |
Zároveň jste začal s festivalem Další břehy. Proč?
Další břehy vznikly s myšlenkou mít protipól. Mladistvější, alternativnější, odvážnější. S kolegou Honzou Němečkem, který s tím nápadem přišel, jsme byli rozhlasáci – já jsem dělal v soukromém rockovém rádiu, on pracoval mnoho let v Českém rozhlase. První ročník Dalších břehů byl tedy rozhlasový, zaměřený na alternativní rozhlasovou tvorbu. Druhý ročník byl ještě bez tématu, ale měli jsme tady třeba režiséra Petra Zelenku, který místo přebírání Českých lvů s Knoflíkáři přijel do Opavy. Od třetího ročníku jsme měli téma v dnešní podobě, věnovali jsme se Bohumilu Hrabalovi, a ten nás odstartoval do úplně jiných rozměrů a možností. Další břehy teď odcházejí se mnou.
Jak na festivaly zareagovalo opavské publikum?
Výborně. Odezva byla skvělá, příznivá, bezvadná. Je pěkné na to vzpomínat – jednotlivé plakáty na zdi mé kanceláře jsou pro mě jako totemy, stačí se na ně podívat a hned si mi vybaví spousta vzpomínek. A při zpětném pohledu je vidět, jak se svět kultury mění. Teď je neuvěřitelná nabídka, konkurence, Opavané v podstatě nevědí, kam dřív. A je to dobře, i když pro pořadatele je daleko těžší nalákat, zaujmout, dostat publikum na akce.
Jak takový multižánrový festival na jedno téma vzniká?
Každý úplně jinak. Některé jsem promýšlel deset let, některé dva roky, některé rok. Třeba téma židovské kultury jsem měl dlouho v hlavě. V roce 2008 jsem navštívil s dětským pěveckým sborem Domino Izrael, a to byly velmi silné zážitky. Setkání s šesti přeživšími ženami z Terezína, které zpívaly v dětské opeře Brundibár s opavskými dětmi, návštěva kibucu, oslava šábesu v rodinách, návštěva Jeruzaléma i Mrtvého moře a samozřejmě odhalování fascinující historie židovského národa. Na to se nabalovaly další věci, se kterými jsem se setkal, a po deseti letech uzrál festival pod titulem 5 000 let tajemství a zázraků židovské kultury.
Opavanům festivaly otvíraly doslova celý svět. Bylo těžké například dostat na Stříbrné jezero gondoly z Benátek?
Benátky byly tématem Dalších břehů v roce 2010. V roce 2009 jsme navštívili Benátky, setkali jsme se i s tehdejším starostou. Přes lidi, kteří už léta dělají svatojánské slavnosti Navalis u Karlova mostu, kam také přijíždějí gondoly, jsme se zároveň dostali na zajímavé tamní kontakty, díky kterým benátská veslařská skupina do Opavy dovezla jednu závodní gondolu, červenou, a jednu klasickou černou i s gondoliérem. Pojali to jako přípravu na závody a svezli tak během jednoho víkendu na opavském Stříbrném jezeře tisíc Opavanů. Byla to nezapomenutelná akce nejen pro nás, ale i pro Benátčany.
Studenti ZUŠky pomohli například s průvodem
Kromě profesionálů byli vždy součástí programu i amatérští umělci. Jak velkou hráli roli?
Obrovskou. Třeba spolupráce se Základní uměleckou školou byla nezastupitelná. V případě Benátek se postarali o benátský průvod. Učitelky vyjely do Benátek na karneval, kde fotily, malovaly, inspirovaly se a pak tady vyrobily s dětmi přes sto originálních masek a kostýmů. Podle Benátčanů, které jsme tu měli, byl průvod poetičtější než v samotných Benátkách.
Směrovala spolupráce na festivalu studenty dál?
Co vím od učitelek, a za to jsem moc rád, řadu studentů spolupráce zasáhla. Někteří se pak do Opavy vrátili už coby uznávaní umělci. Třeba sochař Matěj Frank, který kdysi na festivalu tančil jako hlavní postava z muzikálu Vlasy, nebo výtvarnice Marie Lukáčová, Markéta Šenkyříková a také další hudebníci, divadelníci i literáti. To vzájemné ovlivňování a přesahy mě baví a věřím, že mají smysl.
V roce 2018 se opavská Základní umělecká škola na festivalu Bezručova Opava postarala o živé obrazy podle plakátů Alfonse Muchy. Tématem festivalu byly Československé kulturní inspirace.
Za tolik let příprav festivalů jistě vznikla i řada přátelství.
Samozřejmě. Velký vztah k Opavě měl například Jarda Dušek, který sem pravidelně jezdil s improvizačním divadlem Vizita. Když jsme měli v roce 2008 téma o Japonsku Tam, kde vychází slunce, dal jsem mu do ruky terapeutického robota Paro a on ho na pódiu Slezského divadla skvěle improvizačně využil ve svém představení. Nebo třeba odborník na život a dílo Bohumila Hrabala, spisovatel Tomáš Mazal. Známe se od roku 1999, kdy jsme dělali Hrabalovský festival, spolupracujeme pravidelně a jsou z nás velcí přátelé.
Festivalové hosty jste vždy provázel Opavou. Kudy?
Jako lokální patriot se vždy snažím ukázat všechny krásy i historii Opavy. Chodívali jsme od konkatedrály Nanebevzetí Panny Marie do sadů k sedícímu Bezručovi a přes parky kolem Obecního domu, Ptačího vrchu a budovy Knihovny Petra Bezruče ke Slezskému zemskému muzeu. Vždycky se chlubím, že máme nejstarší muzeum v republice, o čtyři roky starší než to Národní. Pak na Dolní náměstí, tam ukazuji, kde studoval Johann Gregor Mendel, a Špiona, sochu Františka Skály.
Někdy jsme navštívili i Městský hřbitov nebo Švédskou kapli. Ta je po konkatedrále a budově knihovny třetí opavskou národní kulturní památkou. Mívali jsme tam i festivalové pořady, jako třeba ten O konci světa v roce 2012. Jsou tam totiž fresky apokalypsy z 15. století, nádherný a vzácný doklad i varování pro současný svět.
Křehké sklo zahájilo festival Další břehy, program pokračuje po celý duben |
Jak se jim Opava líbila?
Vždycky jsem chtěl, aby byli spokojení a odjížděli s radostí, že navštívili zajímavé město s bohatou kulturou a historií. Těšilo mě například, že nikdo nevěřil, že Opava byla na konci války totálně zničená. Viděli krásné město.
Připravujete i abonentní koncerty. Mají Opavané vztah k vážné hudbě?
Koncerty vážné hudby nazvané Abonentní koncertní sezona pro milovníky krásné hudby dělám devětadvacet let. Měli jsme i 260 abonentů, když ale přišel covid, znatelně jich ubylo. Teď se to zase zvedá a máme 220 předplatitelů. Je to to nejvěrnější publikum, kterému chci dát to nejlepší. Spolupracuji s Jaromírem Javůrkem z Janáčkova Máje, s Igorem Františákem ze Svatováclavského hudebního festivalu, s organizátory Beethovenova Hradce. Sezonu skládám tak, aby byla pestrá, aby tam byla jednotlivá slohová období, skvělí interpreti, aby dostali šanci mladí. I abonentní koncerty teď přebere Opavská kulturní organizace.
Letní filmové školy byly zdrojem krásných zážitků
Jednou z posledních akcí pod vaší taktovkou byl průvod k 800 letům města Opavy. Byl jiný než festivalové průvody?
Byl pro mě velkou výzvou. Vše totiž bylo na bázi dobrovolnosti, lokálního patriotství, apelu „pojďte s námi do průvodu a vymyslete si vlastní koncept“. Účast byla úžasná, měli jsme 1200 aktivních účastníků, asi 38 jednotek – firmy, spolky, sportovní oddíly, školy. Každou s vlastním nápadem. My to organizovali jako středověcí vojevůdci. Čelo průvodu patřilo historii s družinou a králem Přemyslem Otakarem I. A potom už šli reprezentanti současné Opavy – podle přesného rozvrhu s živými i vozovými jednotkami.
Pracovali jsme na tom půl roku. A na záběrech dokumentu, který pořídili studenti Slezské univerzity, je vidět ten monumentální rozsah celé akce, ale hlavně nadšení a radost Opavanů. Mám strašně rád takovou tu kulturu zdola, že si to uděláme sami pro sebe. Mnohdy to může mít neskutečnou úroveň.
Ve volném čase spoluorganizujete Filmový klub. Jak jste se k němu dostal?
V Opavě byl filmový klub už od konce 50. let a my jsme k němu s bratrem přičichli kolem roku 1990. Jako vysokoškolští studenti jsme totiž chodili do fantastického filmového klubu v Olomouci s nádhernými lektorskými úvody s obrovským přesahem. Chtěli jsme dělat něco podobného, vždycky jsme věřili na to spiklenectví, spolusdílení uměleckých zážitků. Jezdili jsme na Letní filmové školy do Uherského Hradiště, což nám přineslo spoustu krásných zážitků a mně i řadu festivalových hostů. Potkal jsem se tam třeba s Vodňanským a Skoumalem a přesvědčil je, ať přijedou do Opavy. Filmový klub držíme do dneška.
Co plánujete dál?
Zatím krásný odpočinek. Udělal jsem třiapadesát festivalů a více než tři tisíce kulturních akcí a potřebuji trošku odstup. Je to nezastavitelný kolotoč, jeden festival skončí a už se připravuje další. Nádherná práce, a zároveň stres, protože nejhorším soupeřem je člověk sobě sám, sebe nechce nikdy zklamat. Bez kultury a umění ale neumím žít. Tak uvidíme.
