Minulý týden byl bohatý na události. Upřímně, teď lituji, že den má jen 24 hodin, protože je toho opravdu hodně. Zároveň si nedokážu představit, jak může člověk nečinně sedět, to by mě určitě deprimovalo.
Řeknu vám něco málo o mém režimu – jak víte, píšu články pro MF DNES a iDNES.cz, kromě toho pracuju v obchodě, skoro každý den se učím česky s učitelkou, večer, když děti jdou spát, dělám úkoly. Takový rytmus samozřejmě unavuje, ale cítím se užitečná.
Veškerý svůj volný čas se snažím věnovat svým klukům, synům – Mironovi a Nazarovi. Opravdu chci, aby se moje děti necítily opuštěné. Teď musí žít bez táty a myslím, že hlavním příkladem v životě kluků je táta. Samozřejmě spolu komunikují, ale telefonovat nestačí...
Nikdo a nic jejich milovaného a drahého tátu opravdu nenahradí, nemohou si hrát s autíčky, chodit spolu na stadion, běhat a dovádět. Těšíme se, až bude rodina zase spolu, protože být oddělení je pro nás velmi těžké.
Víte, o víkendech na hojně navštěvovaných místech tady v Česku často vídám ukrajinsky mluvící muže. Je pro mě moc těžké v tuto chvíli popsat své pocity – chce se mi brečet z beznaděje a nepochopení situace, protože nyní tisíce ukrajinských mužů bojují nebo pracují na obraně země a někdo, kdo to ignoruje, odchází do zahraničí.
Ukrajinské děti se cítí ve školce dobře
Samozřejmě nejsem právník, abych diskutovala o osobní volbě každého, ale zdá se mi velmi zvláštní, že někdo ctí „mužskou povinnost,“ bojuje za svou zemi a někdo ne. I tak – věřím v naše vítězství a v rychlé shledání s naším tátou.
Teď jsem ale moc ráda, že naše děti mohou navštěvovat školku, určitě se tam cítí dobře. Je to jasné i z našich ranních rozhovorů, kdy se s chutí na školku vyptávají a běží tam s úsměvem a dobrou náladou. Navíc je důležité, že tu nejsme sami, protože s námi přijeli přátelé z Ukrajiny. Tento víkend jsme strávili například s Lesyou, dcerou mé kamarádky Leny. Hodně jsme chodili, trávili čas na hřištích, zašli jsme si do kavárny. O víkendu jsem cítila, že si začínám zvykat na život tady v Ostravě, na tento městský rytmus, na lidi.
Jak už jsem zmínila, pokračuji v učení češtiny. Moc se mi líbí, mám totiž úžasnou učitelku Janu. Oblíbila si mě a naše lekce vstřebávám jedním dechem. Proto teď vnímám v našem životě v České republice více pozitivních momentů – zdá se, že jsme začali nacházet nějaké opěrné body, které nám pomáhají nezacházet do extrémů a alespoň trochu ovládat své emoce a svůj psychický stav.
Rodiče bydlí u zaminované jaderné elektrárny
Mezitím válka v mé zemi pokračuje, každý den umírají stovky lidí, každý den létají rakety do poklidných měst a obcí. Hlavní zprávou tohoto týdne bylo jaderné vydírání nelidských agresorů v Záporožské jaderné elektrárně. Moji rodiče žijí v Záporoží a mám o ně velký strach, protože elektrárna se nachází docela blízko. Další hrozný čin okupantů...
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a tříletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
V roce 1986 Evropa zažila výbuch v jaderné elektrárně v Černobylu. U nás jsou tato území stále bez života a zamořená radiací, takže je až děsivé si představit, co by se mohlo stát, kdyby byla elektrárna v Enerhodaru vyhozena do povětří, protože její výkon je mnohonásobně větší, než byla kapacita Černobylu. Je to hrozba nejen pro Ukrajinu, ale pro celý kontinent, protože před radiací se nemůžete schovat...
Opravdu chci věřit, že se to nestane. Vlastně ne, musím věřit, že se to nestane, každý z nás musí věřit ve vítězství! Obstojíme, jen když budeme silní na duchu. Ano, musíme být optimisté a s jistotou vědět, že vyhrajeme!
