Tento týden jsem byla v Česku poprvé u lékaře kvůli silné bolesti v hrdle a vysoké horečce. Když onemocní děti, okamžitě je vezmu k lékaři.
Svému zdraví obvykle nevěnuji velkou pozornost, odezní to vždy samo, ale tentokrát ne. Jenže jsem nevěděla, ke kterému lékaři mám jít. Přečetla jsem všechna doporučení a zjistila jsem, že se musím obrátit na fakultní nemocnici – tam mi určitě pomůžou.
Když jsem dorazila, nemohla jsem hned najít budovu, kterou jsem potřebovala. Pozoruhodné ale je, že nemocnice měla informace také v ukrajinštině. Šla jsem na recepci, popsala svůj stav, vystavili mi účtenku na 90 korun a šla jsem vyhledat otorinolaryngologa.
K mému překvapení fronta k doktorovi nebyla moc dlouhá, jen půlhodina čekání a už mi milá paní doktorka, taková ještě dívka, psala recept a říká – angína. Byla to moje první zkušenost s lékařem pro dospělé.
Pár dní jsem byla na můj vkus dost nemocná, ale teď se už cítím lépe. Mezitím se jedna z mých kamarádek, se kterou jsme sem přijeli z Ukrajiny, Aňa, stěhuje se svými dcerami do pronajatého bytu. Chci vyjádřit hlubokou vděčnost Vitaliji Prokopovi, který se o ně celou dobu staral, za pomoc při hledání bydlení.
Má neteř Polina a synovec Gleb navštívili dinopark. Na Ukrajině jsme do takového parku rádi chodili i s mými syny. Pro Polinu a Gleba to byla nová zkušenost. Když dorazili domů, celý večer vyprávěli, jaké příšery tam viděli. Nedá se nic dělat, budu muset jít do tohoto parku i se svými syny.
Cesta pro pasy
Když jsme utíkali z Ukrajiny, překročili jsme hranice na náš takzvaný vnitřní pas. Jsme v České republice skoro půl roku, ale zahraniční pas jsme si tady vyřídit nemohli. Moji přátelé, kteří odešli jinam, říkají, že například v Polsku a Německu už taková možnost je. V Česku ne. S největší pravděpodobností tak budu muset jet do Lvova, abych získala nové dokumenty pro sebe a děti.
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a tříletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Nyní žijeme společně se sestrou Marinou, její manžel Oleg zůstal na Ukrajině a žije u rodičů. Každý rok v tuto dobu byla v jejich rodině tradice – sklízet úrodu a zavařovat. Nevím, jestli je to v Česku také zvykem, my to známe od našich prarodičů. Sbírání zeleniny a ovoce, vkládání do sklenic, zalívání marinádou…
Proč o tom mluvím? Protože to Marina dělala každý rok s Olegem, s dětmi a babičkami. Každé připomenutí takových příběhů nebo tradic teď přináší spoustu smutku, protože už to nefunguje jako dřív. Dělí nás míle a hrůzy války. Marina velmi postrádá manžela a rodiče, ten smutek po nich ji sžírá...
Mezitím válka na Ukrajině pokračuje. Všichni slyšeli o obráncích města Mariupol, kteří dostali rozkaz složit zbraně. Byli umístěni do věznice ve městě Jelenovka. Ruská okupační vojska vyhodila toto vězení do povětří. Zajatci zemřeli. Kolik dalších zvěrstev musí ruští vetřelci spáchat, aby svět pochopil, že jde o ztělesnění absolutního zla?
I když… Svět spíše přichází o rozum. Někdy mám pocit, že jsme ve hře, kde došlo k nějakému selhání. Náhodné události se skládají do zvláštního řetězce vzorců, které odporují životu. Válka na Ukrajině, konflikt mezi Kosovem a Srbskem, USA a Čínou, Arménií a Ázerbájdžánem, dlouhý, velmi dlouhý seznam konfliktů s násilím, agresí, smrtí…
Bože, dej sílu tomuto světu přežít a vrátit se k hodnotám, k životu, k dobru, k prosperitě. Opravdu si přeji, aby všechny tyto hrůzy co nejdříve skončily a děti celého světa se mohly jen usmívat na své rodiče a nebát se zítřka...
