Jsem ráda, že pracuji, MF DNES mne zaměstnala jako redaktorku. Po prvních dílech svého deníku jsem tak začala psát do novin a na webový portál iDNES.cz články o Ukrajincích v Česku, dělám ankety, oslovuji lidi, píši, tento týden jsme i točili video k námětu jazykového srovnání ukrajinštiny a ruštiny.
Je to pro mě úplně nová zkušenost, na Ukrajině jsem pracovala pro Vodafone, moje činnost byla spojena s komunikací s lidmi, prodejem, službami, do žurnalistiky měla samozřejmě daleko…
Obecně platí, že na vše, co se mi děje v České republice, tedy to dobré, mám štěstí.
Pravda, když se teď zpětně dívám na ty hrozné události, které můj přesun do Česka způsobily, vím, že jsem si na jejich začátku nedokázala vůbec představit, že bych o nějaké podobě štěstí mohla mluvit.
Zrovna onehdy, když jsem stála na zastávce a dívala se přes sklo na kapky deště, já, která jsem vyrostla v klasické betonové krabici, v prosté ukrajinské rodině, jsem si ale najednou uvědomila, že jsem měla štěstí i na Ukrajině. Na manžela, na lidi, na práci, na rodinu, na své okolí, na přátele, a dokonce i na ty, kteří mi nepřáli.
Kamarádka získala práci ve fast foodu
Všechny moje práce byly fajn, všichni lidé, které jsem tam potkala, skvělí. I nyní mám dobré podmínky a stále jsem obklopená upřímnými a laskavými lidmi, pro které jsem vlastně cizí. Oni mi i tak pomáhají a berou mě za svou.
Mám opravdu velké štěstí, možná jsem v životě udělala něco dobrého, protože štěstí se mi porůznu vrací a svým způsobem mne stále provází. A to i ve dnech, kdy je mi strašně smutno a chce se mi brečet, vím a věřím, že v mém životě budou další světlé okamžiky a všechno do sebe určitě zapadne...
O víkendu u nás byly kamarádky s dětmi, přijely jsme všechny spolu na začátku války z Ukrajiny. Blahopřály mé sestře Marině k narozeninám a všechny naše děti mohly trávit čas spolu. Tatjana a Anna stále bydlí v penzionu v Polance, ale brzy se budou muset přestěhovat, takže nyní hledají byt, naše třetí kamarádka Lena získala práci v síti rychlých občerstvení a já jí upřímně přeji hodně štěstí, jsem si jistá, že jí vše dobře dopadne!
Moje děti jsou bohužel opět hodně nachlazené... Upřímně, za ty tři měsíce pobytu v ČR je dnů, kdy byly zdravé, mnohem méně než těch, kdy byly nemocné. Možná se na jejich imunitě podepsalo to naše rychlé stěhování a stres. Moc bych jim přála, aby se posílily a přestaly se co nejdříve cítit špatně.
Hrdinové z Azovstalu
Dětský lékař nám dal doporučení k dalším specialistům, takže se ještě více seznámím s českým zdravotnictvím. Doma jsem věděla, na koho a kam se obrátit v jakékoli situaci, teď je to mnohem složitější. Doufám, že se s tím rychle vypořádám. Největší překážkou je jazyková bariéra, ale věřím, že brzy budu umět česky o něco lépe a bude to jednodušší.
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Mezitím válka v mé zemi pokračuje. Nejvíce zuří na východě a jihu země. Město, které již neexistuje, je Mariupol. Minulý týden dostali stateční vojáci, kteří bránili továrnu Azovstal, rozkaz složit zbraně a vzdát se. Jsou to opravdoví hrdinové, jejichž jména si země bude pamatovat po staletí!
Svou odvahou, vytrvalostí a statečností drželi okupační jednotky, je děsivé si jen představit, co je v zajetí čeká. Věřím, že je úřady dokážou vyměnit a vrátí se domů živí...
Sbírka na auto pro vojáky
Nyní na frontě chybějí zbraně. Naši vojáci bojují s obrovskou hordou, naši obránci jí mohou vzdorovat, jsou odvážní, ale palebná převaha je na straně nepřítele... I nyní je tak podpora našich západních přátel a evropských bratrů pro nás důležitá. Chci i poděkovat české vládě, že nám pomáhá s dodávkami zbraní. Po celou dobu války nám nikdy neodmítla pomoc...
A tato pomoc je nyní velmi důležitá. Manžel je v kontaktu s vojáky, říká, že si českou výstroj a zbraně velmi chválí. A sám při střeleckém výcviku, který absolvuje, také narazil i na české pistole, prý jsou pohodlné a výkonné. Spolu s kmotrem mého syna Nazara Alexejem pomáhají jak ve městě, tak i chlapům na frontě.
Podařilo se jim i uspořádat sbírku na nákup auta pro vojáky. Potřebná částka je již vybrána, vůz koupen a je v akci. Jsem na svého manžela velmi hrdá a moc mi chybí. Věřím, že brzy vyhrajeme a my budeme zase spolu.
