Můj manžel mi opravdu chybí. Téměř tři měsíce jsme od sebe. Je to prostě k nevydržení, nikdy jsme neměli takové odloučení. Doma jsme trávili spoustu času spolu, procházeli se s dětmi, jezdili na víkend do lesa a dlouho chodili.
Moc si přeji, abychom byli u sebe, mohli spolu mluvit. On vždy našel ta správná slova, jak mi pomoci... Samozřejmě jsme v kontaktu, mluvíme po telefonu, ale moc mi chybí opřít se o jeho silné rameno...
Moji synové jsou již zdraví a mohou opět chodit do školky. Miron, můj mladší syn, se na to hodně těšil. Víte, je moc milé, když každé ráno, když byl nemocný, začínal slovy: „Mami, jdeme do školky?“
Doma na Ukrajině se tam tolik netěšil, ale tady má školku a děti moc rád. A tak když už do ní mohl, ráno celou cestu do školky opakoval: „Hurá, školka, školka, školka.“
Jsem moc ráda, že se mu líbí. Ze začátku jsem měla obavy, jak bude adaptace mých synů probíhat, ale strach nebyl namístě, obě děti jsou ze školky nadšené. To je pro mě velmi důležité. Moc si přeji, aby se moje děti necítily jako cizí. Každá matka chce pro své děti to nejlepší.
Také vám chci říct příběh, který mě zasáhl. Onehdy jsem šla kolem centra na pomoc ukrajinským uprchlíkům a viděla skupinku Romů, kteří hlasitě křičeli a strkali do sebe...
Podivné chování
Možná také utíkají před válkou na Ukrajině, ale jejich chování bylo dost zvláštní a agresivní. Nemohu je samozřejmě soudit, možná se jim něco stalo, ale abych byla upřímná, měla jsem z nich trochu strach.
Samozřejmě se mi nechce věřit, že lidé zneužívají pomoc České republiky, ale moc bych si přála, abychom my všichni vždy zůstali lidmi. Možná tento článek čtou i další ukrajinští uprchlíci a já opravdu chci, abychom si připomněli, že jsme nyní tváří naší země a musíme se chovat jako doma – upřímně, slušně a přátelsky.
Minulý týden měla moje sestra Marina narozeniny. Určitě nikoho nenapadlo, že je budeme slavit v jiné zemi, daleko od příbuzných. Tento svátek byl laskavý i smutný. Slavili jsme ho společně a s dětmi, ale naši příbuzní a přátelé byli tak daleko od nás...
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Už jsem psala, že jedním z mých koníčků je vaření. Doma jsem často pekla, bohužel na narozeniny mé sestry se nám porouchal mixér, takže jsem dort nakonec nechystala, ale koupila. Chci říct, na Ukrajině jsou cukrovinky levnější než v České republice, ale tady nejsou o nic méně chutné!
Zprávy o válce netlumit
Mezitím je moje země již tři měsíce ve válce. „V noci je u nás ve městě maskovací režim,“ říká manžel. Jediné, co v noci svítí, je displej jeho mobilu. Světla nesvítí, všechny nápisy jsou zhasnuté. Výrazně se i zhoršila situace s palivem, je obtížné jej získat…
Každý Ukrajinec má teď jen armádu, přátele, schopnost pomáhat a podat ruku příteli. Válka je samozřejmě jinak pociťována na frontě, ve městech blízko ní a zde v Evropě. Ale opravdu chci, aby teď na celém světě platilo jedno pravidlo a jeden formát chování...
Víte, telefon má režim „ztlumit“. Nechci, abychom na tento režim nastavili i náš postoj k válce a zprávám o ní... Protože bomby a smrt nelze nastavit na tichý režim. Nesmíme nechat usnout naše svědomí a postoj. Měli bychom o tom mluvit, psát, pomáhat a donekonečna děkovat všem, kteří drží nebe nejen nad naší zemí, ale i nad celým civilizovaným světem.
