Tento týden byl můj syn Nazar poprvé na exkurzi s dětmi ze školky. Jeli do Faunaparku Frýdek-Místek, Nazarovi se tam moc líbilo. Doma o tomto parku hodně mluvil, a když mu z Ukrajiny volal táta, tak si i pár zvířat, která v parku nebyla, vymyslel.
Pro Nazara je takový výlet nová zkušenost. Na Ukrajině tak malé děti se školkou nikam nevyjíždějí. Veškeré akce mají na zahradě nebo uvnitř. Obecně jsem si všimla, že výchova dětí je v České republice velmi bohatá na exkurze, výlety a celkově na souznění s přírodou. Myslím, že je to tak správné, protože děti se učí vážit si okolního světa a rozvíjejí se správnými hodnotami.
Co se týče Mirona, mého mladšího syna, tomu se ve školce také moc líbí. Setkala jsem se v Česku u výchovy dětí i se zajímavým přístupem: jde o to, že Miron je aktivní dítě, rád dovádí, někdy až moc. Jednou jsem náhodou zjistila, že se pohádal s jiným chlapcem a popral se. Ví, že takhle se chovat nemá. V tomto se mi líbí přímý přístup učitelek.
Na Ukrajině, pokud dítě něco udělá, vychovatelé rodičům vše vyprávějí a rozebírají to s nimi. Zde se to zjevně takto nedělá. Myslím si, že to je takto správné – dětem se formuje jejich samostatnost a také respekt.
Začala jsem s učením češtiny
Moc bych chtěla poděkovat oběma školkám, mým dětem se tu moc líbí. Jesličky Mariánské Hory, Mateřská školo U Dvoru – děkujeme! A zvlášť chci vyzdvihnout naše vychovatelky – Šárku a Báru. Nazarovi je s nimi velmi dobře, zdá se, že se stali opravdovými přáteli. A Mirona v jeslích zase skvěle vede jeho vychovatelka Šárka Bečáková. Moc děkuji všem těmto opravdu úžasným děvčatům!
O víkendu jsme měli hosty z Polska. Naši přátelé Galja a Igor tam žijí už čtyři roky. Do Česka přijeli poprvé, bylo nám spolu skvěle. Děti jsme vzali do jedné kavárny s dětským hřištěm. Mohli jsme si povídat a děti si vyhrály. Na chvíli mi to připomnělo normální poklidný život. Škoda, že s námi nebyl manžel.
Konečně se mi podařilo začít s učením češtiny. Moje učitelka se jmenuje Jana a je úžasná. Abych byla upřímná, je zvláštní cítit se znovu jako student. Čeština není tak jednoduchá, chci ale mít naději, že si ji osvojím. Cizí jazyky nikdy nebyly mojí silnou stránkou, s věkem se samozřejmě nic nezměnilo a mám z toho velké obavy. Chci co nejdříve začít mluvit česky, ale bojím se vypadat hloupě, když řeknu nějaké slovo nebo frázi špatně.
Balíčky z Ukrajiny
Mezitím Oleg, manžel mé sestry Mariny, který zůstal v Záporoží, poslal autobusem balíček pro Marinu a jejich děti Polinu a Gleba. Děti měly radost, že dostaly věci ze svého domova a od milovaného tatínka. Balíček předal i můj manžel Danil, ale zásilka je ještě na cestě a já i moje děti čekáme na věci, které nám budou připomínat domov...
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Na Ukrajině pokračují boje. Můj manžel dál pomáhá na frontě, jak jen může. Společně s Mironovým kmotrem Alexejem tento týden nakoupili a rozvezli chlapům pohodlné boty a nějaké dobré jídlo.
Hlavní boje jsou na východě a jihu. V mých rodných městech, Dnipru a Záporoží, jsou poplachy stále častější. Lidé se však bohužel přestali mít na pozoru, nadále chodí po ulicích, jezdí v dopravě. Je to děsivé, protože každý útok se pro ně může stát posledním.
Moje duše, jako duše každého Ukrajince, je nyní na východě. Je to díky síle našich mužů, že můžeme spát, mít takové radosti jako elektřinu, vodu a teplo. Kluci vepředu tohle všechno nemají, ale mají sílu mysli a víru ve vítězství, důvěru ve své druhy a naději na triumf spravedlnosti.
Hlas z Mariupolu: 2014 Rusové nejsou bratři. 2022 Už ani lidé
Nevím, co bude dál. Nikdo to neví. Moje nálada se pohybuje od absolutní deprese přes hrůzu z toho, co se děje, až po bezbřehý optimismus ze zpráv o vítězstvích.
Děsí mě to vědět, ale nelituji. Nelituji těch, kteří přišli do mé země bez ptaní, kteří loupí, znásilňují a zabíjejí. Smrt takových nelidí ve mně nevyvolává žádné emoce, kromě nenávisti.
Žádný Rus, který spáchal takové zločiny, by neměl zůstat nepotrestán. V jedné z našich rozhlasových stanic byl rozhovor s ženou, která uprchla z Mariupolu; řekla slova, která si velmi pamatuji: „V roce 2014 jsme si uvědomili, že Rusové nejsou naši bratři, v roce 2022 jsme si uvědomili, že Rusové nejsou lidé.“
Chápu, že je to válka za právo být člověkem, ne zvířetem. Procházíme těžkým obdobím se ztrátou, bolestí, smutkem a zoufalstvím, temnotou a beznadějí.
Ale musíme vydržet. Věřím, že to přežijeme...
