Usadili se v Německu, kde vyrůstal. Nyní žije ve Švýcarsku, kde působil jako obchodní ředitel společnosti Trek pro Německo, Rakousko a Švýcarsko,
Marek Sebek poodhaluje zajímavosti ze světa výrobců kol. říká, že ta nejlepší kola si sice nekoupí každý, ale každý si může koupit „normální“ kolo.
Právě svět kol ho přivedl do Kopřivnice, kam se zřejmě brzy i s manželkou přestěhuje. „Po jisté době jsem chtěl nějakou změnu, posunout se. Trek je americká firma, z centrály se tam dost určuje, jaká bude strategie. Tady mohu budovat, posunout firmu dál, dostat ji výš. Tady v Kopřivnici máme skvělou značku s obrovským potenciálem, s výbornou továrnou a linkou. Ty máme lepší než někteří konkurenti. Máme modernější linky než Trek v Evropě,“ popisuje.
Narodil jste se v Praze, vyrůstal v Německu, žijete ve Švýcarsku. Kým se cítíte být?
Jsem Čech. Narodil jsem se v Praze. Rodiče v roce 1980 utekli do Německa a tam si vybudovali nový život, tam jsem vychodil všechny školy.
Kolik vám bylo, když jste emigrovali?
Měl jsem rok. Ale rodiče se mnou vždy mluvili česky. Jenom když mě nenapadne správný výraz, tak do toho přihodím němčinu. Česky mluvím i s bratranci, kteří žijí v Praze, po deseti letech, po revoluci, jsme mohli zase jezdit do Prahy.
Tady v Kopřivnici třeba umíme zabalit kolo do kartonu, bez využití plastů. To umí jen pár firem na světě. Ale i na to už lidé při nákupu kol myslí.
Marek Sebek, obchodní ředitel Bike Fun International (BFI)
K pozici v Kopřivnici vám pomohla i znalost češtiny?
Jak vidno, čeština pomáhá vždy... (směje se) Mohu díky tomu mluvit nejen s rodinou, ale teď i s kolegy v práci. To je vždy lepší, než se bavit anglicky nebo německy.
To je vaše první práce v Česku?
Ano. Ale v podstatě dělám pořád to stejné, prodávám kola. Jen na různých úrovních.
Která byla ta základní?
Otec, nadšený cyklista, si zhruba po dvou letech v Německu, kdy pracoval ve fabrice, otevřel krámek s koly. Opravoval je i prodával. Během dvou let se mu to tak rozjelo, že mohl nechat druhé práce a soustředit se jen na něj. Takže jsem v tom vyrůstal. Ale ze začátku jsem se tomu úplně nevěnoval, hrál jsem totiž profesionálně hokej.
Bundesligu?
Především druhou nejvyšší ligu, třeba ve Freiburgu, kde jsem potkal hodně Čechů. Hrál tam Bedřich Ščerban, bratr slavnějšího Roberta Reichela Martin, Jirka Poukar nebo třeba Petr Hrbek. To byli skvělí hráči. Trenér byl Leoš Zajíc, ta česká stopa tam byla silná.
A jak jste se dostal k byznysu?
To je dlouhý příběh. Tak jako měl můj otec sen být cyklistou a prodávat kola, já jsem měl sen být hokejistou. Samozřejmě jsme léta trávili na kolech, ale mě více táhl led. Stal jsem se profesionálem, ale zhruba ve 27 letech, možná o rok později, jsem si – i kvůli několika zraněním, která mě vždy přibrzdila – řekl, že chci studovat.
Vy jste začal studovat vysokou školu ve 28 letech?
Ano. Nechal jsem hokeje, pracoval u rodičů v obchodě a k tomu studoval. Udělal jsem bakaláře, udělal jsem magisterský titul a poté, co jsem vystudoval, mi známí, které jsem znal z otcova obchodu s koly, nabídli práci ve Švýcarsku.
To nabídli funkci čerstvému absolventu vysoké školy?
Znali mě, věděli, že se v tom orientuju, takže nabídli.
Pomohla vám v tom třeba vaše hokejová zkušenost?
Spíše nepřímo. V hokeji se naučíte houževnatosti, disciplíně, nikdo vám nedá nic zadarmo. A k tomu se naučíte i týmové práci, bez níž v hokeji nedokážete nic. Ale já tu nabídku hned nepřijal.
Proč?
Volali mi v lednu. V době, kdy rodiče byli na dovolené. Ale já jsem jim přece nemohl po příjezdu říct ahoj, dostal jsem nabídku od Treku, odcházím. Ten člověk, který mi tu práci nabízel, asi nečekal, že bych otálel. Když jsem mu řekl, že to musím probrat s rodiči, měl najednou „náhodou“ cestu kolem našeho obchodu. A zase mě přemlouval.
Jak to dopadlo?
Rodiče přijeli, začali jsme se o tom bavit. Kdyby mi řekli, že ne, tak by mi to nevadilo, práce v obchodě mě bavila. Ale oni okamžitě řekli, že je to obrovská příležitost. Stejně trvalo tři měsíce, než jsem ve Švýcarsku nastoupil.
Co jste tam dělal?
Začínal jsem tam jako ředitel maloobchodu, pak se, jak se říká, ve firmě povyšovalo. Šéf šel dělat ředitele pro Evropu, můj kolega dostal pozici CEO pro Německo, Rakousko a Švýcarsko. Mě se ten kolega zeptal, jestli bych chtěl být zodpovědný za prodej pro ty tři země. Což byl vždy můj sen. Souhlasil jsem.
Proč pro vás byly tak důležité?
Pro sportovní značky jsou tyto tři země zásadní. Asi nejdůležitější, minimálně v Evropě. Zvláště Německo. Tam zuří obrovská konkurence. Podobné to je i ve Švýcarsku, jednoduché není ani Rakousko.
Kola na leasing
Jak dlouho jste to dělal?
Zhruba pět a půl roku. Byla to obrovská škola. Jak v marketingu, tak v prodeji a dalších službách. Třeba v Německu je dnes obrovský boom kol na leasing. Firmy kupují kola, ta dají k dispozici zaměstnancům, cenu mu strhávají z výplaty a ve výsledku vyjde takové kolo o 40 procent levněji. 50 až 60 procent obchodů už probíhá tímto způsobem.
V čem je to pro ty lidi výhodné?
Jak cenově, tak třeba tím, že za tři roky si to kolo vyměníte. A vytváří se tím obrovský prostor pro cyklistiku. Lidé mají kola třeba místo služebního auta. Je to jistá forma benefitu. A týká se to i e-kol, která drží stále větší podíl na trhu.
Za jak dlouho to přijde k nám?
To záleží na tom, kdy se to tady prolobbuje. Musí to chtít ty firmy, musí to chtít politici. Úplně to mění nastavení lidí, kteří se díky tomu dostanou více na kolo.
Je pro firmu důležitější výroba těch nejdražších kol, nebo masová výroba?
Top kola si nekoupí každý, ale každý si může koupit „normální“ kolo. Navíc mezi různými kategoriemi už není moc velký rozdíl, často se už platí více jen za značku, cena srovnatelných kol se podle jednotlivých značek hodně liší. I tady je cesta, kudy se posunout dál.
Oslovil jste BFI vy, nebo oni vás?
Oni oslovili mne. Nějakou dobu jsme se bavili, s vedením i s majiteli, pak padla pozvánka, abych se sem přijel podívat, a to všechno dohromady, ta vize majitelů i zdejší továrna, mě přesvědčilo.
Přicházíte ale v době, kdy se cyklo výroba zvedá ze silného šoku.
I to je obří šance. Pro výrobu kol tady byla tři roky párty, v pandemii chtěl každý kolo, obchody byly vyprodané. Až nebyl čas na inovace. A v roce 2023 to spadlo.
Nestačíme vyrábět, říká český výrobce kol. Při loupeži teď přišel o díly |
Spadlo to tak, že jste museli propustit přes 170 lidí.
Ano. Ale museli jsme to udělat, abychom zachovali firmu. Navíc ta situace není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Například za rok 2024 je počet vyrobených kol, i přes propad v roce 2023, výrazně nad výsledky roku 2019, tedy ještě před pandemií. Takže když byl boom, tak se nabíralo, pak se bohužel propouštělo. Ale už se to, věřím, zlepšuje, opět jsme otevřeli pátou výrobní linku.
Má Česká republika, případně Kopřivnice, nějakou výhodu pro výrobu? Nešlo by ta kola dělat kdekoliv jinde?
Nebylo by to ono. Tady je tradice. Tady je zkušenost. Máme tady lidi, kteří zde pracují dvacet, třicet let. Takovou zkušenost nikde nenajdete. To je věc, kterou dokážete vybudovat až časem. Jsme velká rodina.
Jak vidíte další roky?
Zvyšujeme výrobu, ale vyhráno ještě není. Zrovna nedávno zkrachovala polská továrna německé firmy s 500 zaměstnanci. Takže problémy v sektoru stále setrvávají. Rok 2025 bude ještě boj, ale věřím, že pak už to bude jen lepší.
Jakou plánujete výrobu?
V roce 2024 jsme vyrobili zhruba 225 tisíc kol, letos jich chceme udělat více. Věřím, že tady ten zájem je. Nedávno byla cyklistická výstava v Belgii, dealeři, které jsme tam potkali, byli hodně pozitivní.
Kdy chcete vyrábět 300 tisíc kol ročně?
To bychom chtěli, byl bych rád, aby to bylo například už příští rok, ale je třeba plánovat opatrně, postupovat v jednotlivých krocích. Už jsme vyráběli 240 tisíc kol ročně a šlo to pak dolů. Takže ve střednědobých plánech to číslo určitě figuruje.
Jak toho chcete docílit?
Už jsem mluvil třeba o té formě leasingu. V roce 2019 se takto prodala kola za 700 milionů eur, v roce 2024 to bylo už za 3,2 miliardy eur. Takže ten pokrok je patrný.
Takže budete mířit na Německo?
Nejen na Německo. Všude je obrovský potenciál. A jsou tady i další výzvy. Například v udržitelnosti. Tady v Kopřivnici třeba umíme zabalit kolo do kartonu, bez využití plastů. To umí jen pár firem na světě. Ale i na to už lidé při nákupu kol myslí.
Už jste řekl manželce, že se budete stěhovat?
Ano. Je to otevřená žena. Chci tady zůstat co nejdéle, navíc tady mám v Ostravě Láďu Svozila, kterého znám od dětství, byl přítel rodičů.
Takže budete sponzorovat vítkovický hokej?
Až budeme mít těch 300 tisíc kol, tak možná, nic nevylučujeme. (směje se) Ale nejdříve tady musíme vybudovat pořádné základy. Ať máme na čem stát. Až pak můžeme rozhodovat, jestli investovat více třeba do lidí, nebo do marketingu, co firmě pomůže víc.
