Festival Colours of Ostrava měl dvouletou přestávku kvůli covidu. Jak jste tuto dobu zvládli?
Bylo to stejné, jako kdybyste chtěl zastavit závodního koně na místě. Když ho strhnete, nejspíš se svalí a poraní. U nás to bylo podobné. Jsem zvyklá půl roku cestovat za hudbou... A najednou nikam nemůžete. Festival byl kompletně nachystaný, takže veškerá práce šla do prázdna. To byla první ztráta. Potom jsme nachystali náhradní malý festival, jenže ten nám také zrušili. To už mě tak vzalo, že jsem skončila v nemocnici. Ale nezbylo nic jiného než se s tou situací smířit a věnovat energii tomu, aby se nerozpadl náš tým, abychom vše finančně přežili a zachovali si víru, že zase bude lépe.To se snad podařilo, festival je připravený. Člověk si ale o to více uvědomí, že nic není samozřejmé a nedá se moc plánovat do budoucna.
Je v nás stále malá dušička, že tady tančíme a veselíme se, přitom kousek od nás umírají lidé. Člověk si pak uvědomí, jak moc je důležitá radost.
