Prostřednictvím jedenácti reálných modelů tam provedou zájemce celým obdobím války. Ti se octnou na hraničním přechodu z roku 1938, v zákopu, v domě pobořeném frontou i v polní nemocnici. Podle ředitele muzea Kamila Himlera je důležité i dalším generacím ukázat dějiny, které změnily osudy lidí i místa, kde žijí.
Jak jste se k tématu druhé světové války dostal?
Vždycky mě bavila vojenská historie. Asi v osmnácti jsme s dalšími nadšenci založili v Ratiboři první klub. Sbírali jsme věci související s válkou, jezdili na společná setkání, hledali informace. Vede nás to dál a dál, až jsme došli k muzeu.
Vojenské muzeum |
Tam vystavujete své sbírky?
Nejen to, muzeum nám otevřelo další možnosti. Hlásí se spousta sběratelů a nabízejí své věci. Jen asi třicet procent vystavených exponátů je našich, zbytek zapůjčených. Celá řada z nich jsou skutečně unikáty.
Co například?
Třeba dobové motorky DKW půjčené od kluků z klubu v Kravařích. Netypická je sbírka, z níž jsme sestavili tábor Hitlerjugend. Kolega z našeho klubu nejprve sbíral polské uniformy, ale pak si řekl, že zkusí něco, co ještě nikdo nemá, a začal se pídit po Hitlerjugend. Ve vojenské nemocnici zase máme originální uniformu s čepicí od hlavního lékaře, darovanou z Německa. Velmi potěšení jsme, že nám jeden sběratel zapůjčil sbírku ruských odznaků. Jde o všechny řády, které sovětští vojáci za války dostávali, skutečný unikát. Máme ale i hodně replik.
Ty děláte, když není originál?
Máme třeba expozici dobového nádraží v Chuchelné. V minulosti tudy vlak jezdil až do Ratiboře, ta byla i naším okresním městem. Lidé už nevědí, jak nádraží vypadalo, po válce se změnilo. Nepodařily se nám sehnat otáčecí tubusy s jízdními řády, udělal jsem tedy přesnou repliku. Stejně tak u pancéřových dveří od protileteckého krytu. Sehnal jsem výkresovou dokumentaci a fotky nýtovaných dveří a vyrobili jsme je. Vyrábím i repliky techniky a kulisy pro filmy. To je moje hobby, povoláním jsem nástrojař.
Co bylo vaší první replikou?
Raketa V2 v reálné velikosti. Šestnáct metrů délka, průměr metr šedesát, váha tři tuny. Stojí v Polsku před muzeem v Sovích horách. To je oblast, kde Němci budovali tajné základny v zemi. Raketu jsme s klukama z klubu z Velkých Hoštic zvládli za dva měsíce. Moje srdcovka je ale německý kolový průzkumný transportér z roku 1942.
Ten jste taky sám postavil?
Německé techniky zbylo po válce málo. Všechno se tavilo, nikdo ji nechtěl a byl hlad po železe. Až v 90. letech zájem vzrostl a nezbylo než ji začít stavět. Začalo se u motorek, pak to šlo přes menší auta až po náklaďáky a tanky. Jsou repliky, které nadšenci staví stylem, co dům dal, i když jim to rozměrově přesně nesedí. A jsou blázni jako já, kteří to dělají přesně podle originálu a musí si vyrobit většinu svého. Takže nejde jen o to, něco svařit dohromady, ale také udělat model, jít ten kus do slévárny odlít, pak to opracovat a teprve potom začít skládat.
To musí být náročné.
Finančně i na čas. Sednete k tomu po práci a děláte do desíti večer. Stavěl jsem to čtyři roky, vlastní mám i nápravu. Vše je funkční včetně děla. Největší problém je sehnat plány, ty mám přes Rusko. S transportérem jezdím na bojové ukázky po celé Evropě, hrál i ve filmech.
Jak jej přepravujete?
Na kamionu. Přepravu platí pořadatel akce a sváží techniku z jednoho místa na druhé. Jezdíme třeba k Baltu na scénky z vylodění v Normandii. Na Slovensku bývá vojensko-historická akce Sahara. Jezdíme i do Polska, do Maďarska.
Tam si vás vybírají filmaři?
Filmaři kdysi nabírali jen komparz dozadu, aby nebyl moc vidět. Ale postupem času zjistili, že kluci z klubů vojenské historie, a je jedno, jestli se věnují německé, americké, nebo ruské straně, nebo dělají Angličany, polské a partyzánské jednotky, se umějí vcítit do situace. Říká se tomu reenacting, že se člověk nejen obléká, ale i vžívá do děje. Pro film je to daleko lepší než angažovat herce, který se musí naučit takto chovat. Už tedy nejsme komparz vzadu, ale berou nás do prvních linií. Mám za sebou asi pět filmů, například Město 44 polského režiséra Jana Komasy. Z jednoho natáčení mi zůstala také na míru šitá vojenská uniforma, je vystavená v muzeu.
Webové stránky muzea |
Expozice jste sami stavěli?
Muzeum stojí na detailech. Máme pronajatou budovu bývalého obecního úřadu, na rok jsme se v ní zavřeli a všechno stavěli. Z bouraček jsme měli cihly a jimi vyzdili část expozice, která představuje dům poté, co jím prošla fronta. Polní nemocnici máme jakoby ve stodole, ze stropu trčí i seno. A na tu bylo třeba sehnat desky. V Opavě jsme sehnali pána, který boural stodolu. Za zbourání nám desky daroval a my měsíc jezdili do Opavy a pak všechny desky využili tady.
Jak prohlídka muzea vypadá?
Naše exponáty jsou všechny ze soukromých sbírek, část tvoří i místní nálezy. Hodně se ozývají traktoristé, co jezdí po polích a vyorávají kusy přileb nebo pásy z tanků. Návštěvníka provedeme dějem od roku 1938 až po konec války. Na konci jdeme do sklepa, kde zažije bombový nálet. S blikající žárovkou, za pomoci audiovizuálních efektů.
Co budoucnost?
Chceme se pokusit o dotaci na bezbariérový přístup. Na zahradě muzea plánujeme venkovní expozici zákopů podobnou Vojenskému technickém muzeu v Lešanech, kde lidé chodí celou kaskádou zákopů. Pro mě osobně je výzvou udělat před muzeum repliku rakety. Už ne V2, ta by se nám sem nevešla, ale V1, která byla o polovinu menší.
