Takzvané ubírané punčochy, jejichž nošení bylo spjato právě s oblastí Beskyd, měly díky svému specifickému zpracování vlastnosti, na něž jsou i dnešní materiály krátké. Kdo se chce s tímto fenoménem blíže seznámit, může se vydat do příborského Centra tradičních technologií (CETRAT), které skládaným punčochám věnovalo svou aktuální výstavu Aby nohy nezábly.
„Naši předkové byli fakt neskutečně chytří. Oni se nezastavili v polovině toho procesu, ale dotáhli ho prostě do konce, vymáčkli z toho nejvíc, co to šlo.“
Sabrina Pasičnyková, etnografka
Příborská pobočka Muzea Novojičínska se, jak její název napovídá, věnuje technologiím a dovednostem předků, také schopnosti využívat běžně dostupných materiálů. Téma nové výstavy s tím plně rezonuje.
„Máme tady snadno dostupný přírodní materiál, tedy ovčí vlnu, schopnost našich předků využít jejích ideálních vlastností a také postupy, kterými z výsledného výrobku dokázali vymáčknout maximum,“ přibližuje etnoložka a kurátorka CETRATu Sabrina Pasičnyková. Výsledkem je takzvaná ubíraná punčocha, jež byla do konce 19. století nedílnou součástí šatníku žen z oblasti Beskyd a Podbeskydí.
Punčochy nabízely nečekané výhody
Skládaná punčocha totiž využívala nejen přirozených hřejivých vlastností vlny, ale posouvala je ještě dále. „Kromě toho, že máte na noze vlněnou ponožku nebo punčochu, tak ji máte ještě opatřenou těmi sklady, v nichž se drží vzduch, což je skvělý izolant, který výrazně zlepšuje tepelné vlastnosti,“ vyzdvihuje jednu z výhod Pasičnyková.
Samotná vlna však při výrobě punčoch procházela dalšími úpravami, jakýmsi plstěním, díky kterému se jejich povrch stal hutnějším a neprostupným, což přidávalo další pozitivní vlastnosti. „Dokázalo to pak ženy ochránit velmi efektivně od sněhu a povětrnostních podmínek, v takové punčoše se neodírala noha, ani když se žena prodírala křovím či lesem,“ říká kurátorka.
Etnoložka a kurátorka příborského muzea Sabrina Pasičnyková ukazuje vystavené exponáty týkající se nošení punčoch a ponožek.
Rozdíl mezi tím, jak punčochy či ponožky používáme dnes, a jak fungovala tato součást oděvu kdysi, je propastný. „Dneska máme základ botu a ponožka nám stačí tenká. Kdysi byla ale základem ochrany nohy takováto punčocha a obuv, většinou pro tuto oblast typické krpce, se na to nazouvala, aby tu ponožku chránila, jako taková externí podrážka,“ vysvětluje.
Fenomén kutilství začal skládankami v láhvi, říká příborský muzejník |
„Když do toho člověk pronikne, tak zjistí, že naši předkové byli fakt neskutečně chytří. Oni se nezastavili v polovině toho procesu, ale dotáhli ho prostě do konce, vymáčkli z toho nejvíc, co to šlo,“ podotýká.
V příborském muzeu představují i poměrně složitý proces výroby ubíraných punčoch. Ten se kdysi podařilo zaznamenat badatelce Evě Urbachové, která značnou část života pracovala ve vsetínském muzeu. „Jako školená etnografka byla schopná najít posledního žijícího výrobce těchto punčoch a celý postup zaznamenat,“ říká kurátorka.
Proces výroby se následně podařilo experimentálně rekonstruovat týmu, který vedl dnešní šéf příborského CETRATu Václav Michalička, to ještě v době, kdy pracoval ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
Ceněný kus oděvu se dokonce dědil
Kvůli náročnosti výroby byly skládané punčochy velmi nákladné. Bylo totiž nutné zpracovat vlnu, z utkaného vlákna vyrobit punčochy, následně upravit jejich povrch a také výsledný produkt opatřit „varhánky“ – prodávaly se totiž už skládané. „Byly natolik ceněné, že se dědily a často tedy figurují i v pozůstalostech. Člověk musel hodně našetřit, aby si takovou punčochu mohl pořídit,“ uvádí Pasičnyková.
Jejich éra pomalu skončila v průběhu 19. století. „K jeho konci se už z běžného užívání začaly vytrácet, ale víme, že se na některých ojedinělých místech, zejména na Těšínsku, nosily až do druhé světové války,“ vypráví kurátorka.
V expozici je k vidění například i soukenná ubíraná punčocha, která byla instalována už na národopisné výstavce v roce 1892. „Už tehdy byla považována za starobylou ukázku odívání hodnou vystavení,“ podotýká Pasičnyková.
Lidé se také dozvědí, jak punčochy vnímali lidé v minulosti. „Máme i několik záznamů, kdy se k tomu vyjadřují muži, tehdejší badatelé, kteří se zastavovali velmi často právě u těch punčoch. Říkali, že to je ohavná věc, že by to ty ženy vůbec neměly nosit, že to není ani módní, ani pěkné. A našli jsme i zdroje, které popisují, že je měly v oblibě i děti, které punčochy třeba vycpávaly senem a hrály si s nimi na hada, což samozřejmě majitelky velmi nerady viděly,“ uzavírá Sabrina Pasičnyková.
