Vykoukal tehdy měl jen osm let. Ale pamatuje si takřka vše, jako by to bylo nedávno. V době 2. světové války s rodiči a takřka dvouletým bratrem žili v Uhelné ulici mezi kostelem Don Bosco a Vítkovickými železárnami.
Vykoukal vzpomíná, že ohlašování leteckých náletů bylo s blížícím se koncem války stále častější. Ale roje letadel Ostravu obvykle přeletěly a bombardovaly až průmyslovou oblast v jižním Polsku.
Ne však v úterý 29. srpna 1944. Mnoho lidí sice zůstalo v ulicích, protože opětovně očekávali falešný poplach, ale bomby tentokrát začaly padat na Ostravu.
Vykoukalovi se schovali v krytu kostela Don Bosco, který patří řádu salesiánů. Muž připomíná, že církevní objekt postavený jen o sedm let dříve má železobetonovou základovou desku a ocelovou konstrukci. „Při bombardování to proto znělo, jako kdybyste se schoval pod zvon a někdo do něj shora bušil. Rodiče nám dávali přes uši kabáty a deky, ale stejně to byly strašné exploze a otřesy,“ líčí Vykoukal.
Když z krytu vyšli, uviděli dílo zkázy. „Byli jsme šťastní, že jsme přežili. Všude stržené dráty, vyvrácené osvětlení, z domů trosky. Směrem na Důl Hlubina stály dřevěné baráky, které tlakové vlny zcela srovnaly se zemí,“ popisuje následky.
Současně vytahuje fotografie ze staré obálky se zašlým modrým nápisem Bombardování Ostravy 29. 8. 1944.
„To fotil můj otec v následujících dnech po bombardování. Ale musel hodně potají. Starou zrcadlovku Voigtländer jsme měli schovanou pod peřinkou v bratrově kočárku a otec přístroj vytahoval jen na nezbytnou dobu,“ líčí Vykoukal.
Upozornil, že otcovo počínání by němečtí okupanti nejspíše hodnotili jako špionáž, za což hrozilo zatčení a zřejmě i koncentrační tábor.
Ačkoliv cílem náletu byly průmyslové podniky Ostravy, bomby hojně zasáhly i obydlené oblasti v pásu od Vítkovic přes centrum Ostravy až po Přívoz. „Hodně lidí zahynulo u už neexistující Žofinské huti nedaleko centra města. Bomby dopadly přesně na kryt za divadlem, vzpomínám si, že tam zůstal hodně hluboký kráter. Kdo zůstal na huti, přežil, kdo tam však běžel do krytu...“ povzdychl si pamětník.
Dramatický konec války
I další fotografie ukazují ničivou sílu bombardování: zborcený obchodní dům Rix u centrálního náměstí, trosky domu poblíž fifejdské nemocnice... „Byla to hrůza,“ přikyvuje Vykoukal.
Celá rodina se dožila osvobození. A poslední den války, 30. dubna 1945, si Vykoukal také velmi dobře vybavuje.
„Kolonu tanků a další bojové techniky Rudé armády jsme sledovali z oken našeho bytu ve 2. poschodí. Z Uhelné tehdy bylo vidět až na Vítkovickou ulici, teď tomu brání autoservis,“ přibližuje.
Vzpomíná například, jak se německý důstojník na motocyklu přiblížil k ruské koloně a pistolí se snažil někoho trefit. „Neměl šanci. Okamžitě ho zastřelili a jeho tělo skončilo v příkopě.“
Lidé nesmějí zapomenout
Více německých vojáků však než na boj pomýšlelo na záchranu života. „Už bez zbraní zoufale běželi podél nákladního vlaku směřujícího ze středu Ostravy na Kunčičky a dále na Frýdek-Místek a za jízdy naskakovali na vagony, jen aby už byli co nejdále od Rusů. Jako bych to viděl dneska,“ usmívá se.
Snímky z bombardování mnoho let ležely mezi četnými ostatními, Vykoukalův otec totiž rád fotografoval. „Nakonec negativy prodal muzeu, tehdy se jmenovalo Muzeum revolučních bojů a osvobození. Za jeden negativ dostal čtyři koruny. Ale fotografie se nikde neobjevily, asi je jen někam založili,“ domnívá se Vykoukal.
I proto se po tak dlouhé době rozhodl snímky zveřejnit v médiích. Otec, který zemřel už před padesáti lety, by s tím prý jistě souhlasil.
„Kdo tehdejší bombardování prožil, do smrti nezapomněl. A zapomenout by neměli ani lidé, kteří měli to štěstí, že nic takového nezažili,“ vysvětluje muž, který celý život bydlel v Ostravě.
