Kolik kdo do hrnců hodí, si ale určuje každý sám. Horská chata totiž od února nemá ceník, jen seznam doporučených cen. „Chtěli jsme, aby každý ocenil naše služby sám, aby nám dal, kolik si podle něj zasloužíme,“ říká majitel chaty Martin Pokorný.
Vaše chata je zvláštní v tom, že si tady hosté sami určují ceny, které zaplatí. Jak jste k tomu došli?
Švarnou Hanku jsme si s manželkou původně pořídili jen jako investici do budoucna, nechtěli jsme tady osobně podnikat, máme firmu v Ostravě. Ta myšlenka byla taková, že Hanku pronajmeme, z nájmu budeme platit hypotéku a podobně a jednoho krásného dne bude jen naše.
Co se tedy stalo?
Měli jsme tady nájemníka, který v dražbě koupil majetek, vybavení chaty a o to si chtěl nechat snížit nájem. Takže jsme se rozloučili, všechno od něj odkoupili a nastoupili tady sami.
Koupili jste chatu bez vybavení?
Bohužel. Chatu jsme kupovali v insolvenci a zapomněli jsme koupit movitý majetek. Pak jsme ho museli přeplatit.
To ale pořád nevysvětluje, proč nemáte jasně stanovené ceny.
Vysvětluje. My jsme tady museli ze dne na den nastoupit, začít vařit, obsluhovat hosty. Což jsme nikdy nedělali. Tudíž nám bylo jasné, že kvalita našich služeb, od vaření přes servírování, nebude stát za moc. Tak jsme se rozhodli, že si sami hosté určí, kolik za to, co jim nabízíme, zaplatí. Kolik dají za to, že jim guláš uvaří ekonom.
Kolik vám za takový guláš dají?
Někdy se až divím, kolik mi do toho hrnce za něj hodí (směje se).
Vyděláte si tak vůbec něco?
My jsme se ženou šťastní, když jsme s restaurací na nule. To je náš cíl. A právě proto, aby se to dobře počítalo a my měli ideální zpětnou vazbu, jsme se tehdy rozhodli, že necháme lidi platit tak, jak si to podle nich zasloužíme. Samozřejmě že vyděláváme na ubytování, tam jsou ceny v podstatě jasně dané, to je něco jiného, byť i ty jasně dané ceny jsou v podstatě dobrovolné.
Jak se převzetí horské chaty projevilo na vašem životě?
Já už třeba nebyl půl roku pořádně v práci. Pořád jsem tady.
Takže půl roku prázdnin na horách? To by byl pěkný titulek...
Prázdninami bych to rozhodně nenazýval, ale nestěžuju si.
Jak dlouho dopředu jste věděl, že budete muset nastoupit do restaurace, stát se hostinským?
Já to nevěděl. Měli jsme právníka, který nám řekl, co máme dělat, a během pár hodin jsme museli nastoupit. A hned začali chodit lidi.
Jak vás brali?
Začali nás povzbuzovat, že nám fandí, že ta chata byla pořád zavřená. Tak jsme se rozhodli tu pověst trochu zlepšit.
Jak?
Zjistili jsme, že je Švarná Hanka nejstarší chatou v Beskydech, že letos slaví 130 let od otevření. K tomu je tady nejtemnější místo v Beskydech, lidé zde chodí pozorovat hvězdy, takže jsou tady ve dne v noci. To nám pomohlo. Pořídili jsme kamerunské kozy, poníka, lidi chodí, každý nám tam pak hodí peníze podle vlastního uvážení, a my tak nemusíme řešit peníze a můžeme se soustředit na jiné věci.
A háže vám tam ty peníze opravdu každý? Nebo si někdo dopřeje a odejde bez placení?
Občas se někdo takový najde. Ale většinou chodí na hory slušní lidé. A ti, co nehodí, pak na nás občas pošlou i kontrolu. Nás může kontrolovat 27 různých institucí. Od února jsme jich tady už měli sedm.
Takže už jen dvacet kontrol?
Už jen dvacet kontrol. Ale my jsme za ně skoro rádi, oni nám totiž hodně pomáhají, říkají, co máme jak dělat, aby to bylo správně, nemůžeme na ně nadávat.
Jak jste řešili úřední část převzetí živnosti? Papírování. Ze dne na den asi hospodu otevřít nejde.
My máme firmu, kde jsme podnikali již dříve, takže jsme většinu papírů měli v pořádku. Ale neměli jsme v pořádku věci pro provozování restaurace. I proto jsme to začali dělat na té dobrovolné bázi. Další věcí bylo převzetí majetku. Jen v mrazácích jsme našli neuvěřitelné věci.
Kousky masa z mamuta?
V podstatě ano. A spoustu podobných. Nebylo to nic příjemného. Třeba kuchařina. V televizi člověk vidí, v těch kuchařských pořadech, jaká je to vaření krása. Ale ve skutečnosti je všechno úplně jinak.
Jak jinak?
Je to tvrdá dřina. Čtyři hodiny myjete, škrábete, krájíte, abyste pak dvě minuty vařili. A ty hrnce jsou těžké.
Jste tady se ženou sami, nebo máte zaměstnance?
Hodně lidí přijde a pomůže. Hosté obsluhují na baru, krájí maso v kuchyni...
Hosté?
Ano. Přijdou, vidí ten systém, tak se mnozí zapojí a pomohou.
Takže další otázka je jasná. Kontrola z hygieny už u vás byla?
Byla, byla.
Jako první?
To ne. První u nás byla Česká obchodní inspekce, pak Celní správa. Pak hygiena. Všichni přišli na „doporučení“. Oni ty podněty musí prošetřit.
Co zjistili?
My jsme celkem silní zvládat ty věci administrativně, spíše pokulhává praktická stránka. Třeba když tady byl finanční úřad, doložili jsme jim, že umíme vydat potvrzení o přijetí finančního daru, že umíme vystavit fakturu pro firmu.
Na internetu jsem viděl text, kde vás dávají za příklad bojovníků proti EET.
Ne, tak to vůbec není, všechno je to jen kvůli tomu, co jsem už říkal. S EET to nemá nic společného.
Co vás nejvíce překvapilo na chodu restaurace?
Někdy je mi do pláče. Teď jsme byli na dovolené v Rakousku, tam bylo všechno tak špígl nígl. Tak bychom to chtěli mít taky. Ale ještě to bude dlouhá cesta. Po posledním nájemci nám tady třeba zbylo patnáct tisíc litrů vyjetého motorového oleje. On tady totiž taky opravoval auta.
Existuje někde nějaký podobný podnik?
V takovém rozsahu? Nevím o jiném. Nad Jeseníkem je lesní bar, kde není obsluha, v centru Ostravy stojí dodávka s kávou, která funguje na podobném principu.
Co vás nejvíc překvapilo?
Patnáct let jsem vytvářel vzdělávací projekty financované z Evropské unie. Tam byl ten konečný dopad občas jen těžko sledovatelný. Ale tady vidíme, jak náš způsob lidi učí. Je třeba až překvapivě dost lidí, kteří si sami neumí spočítat útratu. Těm pomáháme. Naučí se to a i to beru jako podnikatelský přínos.
A teď popravdě. Kolik lidí odejde bez placení?
Pár jich je, ale občas se vrátí a zaplatí i za minulou návštěvu.
Chata Švarná Hanka leží v jedné z nejkrásnějších částí Beskyd.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
