Díky tomu se podařilo dostat už stovky lidí z ulice, ubytoven či azylových domů do bytů. „Když jsme před dvaceti lety začínali, měli jsme od radnice k dispozici pět bytů, dnes jich je okolo dvou set,“ přiblížila rozvoj služby Marcela Stryjová z Armády spásy.
Část bytů poskytly městské obvody, část společnost Heimstaden.
Postupně se připojovala i další města, například Havířov, Frýdek-Místek, Kopřivnice a Bohumín, kde služba odstartovala před devíti lety.
„Pamatuji si první návštěvu bytu v Ostravě pod Armádou spásy. Psal se rok 2015, tehdy jsme se rozhodli to zkusit i u nás. A dnes víme, že to mělo smysl,“ zavzpomínal místostarosta Igor Bruzl, který projekt v Bohumíně zastřešuje.
Za tu dobu ve městě prošlo programem přes šedesát lidí. Sedm z nich si dokázalo vybudovat stabilní zázemí a přejít na standardní nájemní smlouvu.
Poprvé v životě na noclehárně
„Dnes žijí naprosto samostatně. Vzhledem ke složitému sociálnímu zázemí uchazečů považuji tento výsledek za velmi dobrý,“ podotkl Bruzl. „U části lidí je navíc jasné, že samostatného bydlení nikdy schopní nebudou. Ale díky této službě mají domov a nejsou bezdomovci.“
Cesta k vlastnímu bydlení není pro lidi bez domova snadná. „Někteří lidé nejsou schopni udělat ten krok z ulice rovnou do bytu. Mohou u nich být různé překážky, například vnitřní nastavení,“ nastínila Stryjová.
„Nedávno jsme třeba byli s jedním pánem, seniorem, který je na ulici dvacet let a celou dobu odmítal využít jakoukoliv sociální službu. A on poprvé v životě přijal nabídku jít na noclehárnu, umýt se tam a strávit tam noc. Takže někdy je to opravdu složité,“ uvedla konkrétní případ.
V mnoha případech klienti procházejí řetězcem od nízkoprahového centra přes noclehárnu, azylový dům až k sociálnímu a posléze i vlastnímu bytu.
Jsou ale i jednodušší případy. „Podmínkou je, aby člověk akceptoval základní parametry spojené s bydlením ve vlastním bytě, tedy platil nájemné, připojil se na elektřinu, aby, jestli je v produktivním věku, nastoupil do práce, pokud má děti, aby chodily do školy. Pokud to dokáže, může přeskočit všechny předchozí stupně a jít rovnou do bytu,“ řekla Stryjová.
„Většinou to takto funguje u lidí, co jsou na ulici jen krátce,“ doplnil kaplan Armády spásy Jakub Kowalczyk, jenž s bezdomovci pracuje.
Někteří lidé už ztratili běžné návyky
Ve všech případech je však návrat do bytu provázen podporou a doprovodem sociálních pracovníků. „Protože většinou jde o lidi, kteří ztratili základní návyky, jak bydlet v bytě. Musejí se to naučit,“ podotkl náměstek ostravského primátora Zbyněk Pražák, který má na starosti sociální oblast.
Podle jeho slov nemusí v těchto případech lidé platit kauci, což je často jeden z problémů, které je dělí od možnosti získat vlastní bydlení. „Město se za ně zaručí. Pokud by došlo k nějakým škodám, město je i zaplatí,“ vysvětlil Pražák.
Problémům však má předcházet zmiňovaná podpora sociálních pracovníků. „S majiteli bytů jsme domluveni, že když se něco pokazí, že než to dojde do situace, kdy by klienta chtěli vystěhovat, ať nám zavolají. My přijdeme a zjistíme, co se stalo,“ uvedla Stryjová.
Když dojde ke konfliktu se sousedy, snaží se jej pomocí mediace vyřešit. „Pokud je to neplacení, snažíme se zjistit proč. Když je to situace v rodině, třeba ztráta práce, nemoc, taky se to snažíme vyřešit. Ne vždy se to povede, ale ve více než osmdesáti procentech případů si lidé bydlení udrží.“ pokračuje pracovnice Armády spásy.
Praha 5 bude svážet bezdomovce: poskytne psychiatra i sprchu zdarma |
Vysoký stupeň udržitelnosti potvrzuje i náměstek Pražák. „V Ostravě je to až devadesát procent lidí, kteří si dokážou byt udržet. Doprovázení v tom ale hraje důležitou roli,“ sdělil.
V sociálním bytě mohou lidé žít dva roky, pak mají možnost přejít k běžnému nájemnímu bydlení.
„Často je to pro ně velmi motivační, mají už byt, práci, pak si šetří na kauci, aby mohli do vlastního,“ přiblížila Marcela Stryjová.
„Nečekáme zázraky ze dne na den. Každý musí chtít sám, a kdo chce, ten dostává šanci. A dlouhodobě má naše cesta smysl. Vidíme to na každém příběhu, kde se to povedlo,“ uzavřel Igor Bruzl.
