„Mám oční vadu, skoro nevidím, tak jsem se rozhodla s touto prací skončit. Ozvali se ze Židovského muzea v Praze i z Muzea diaspory v Tel Avivu, že by to chtěli, ale řekla jsem ne, protože to půjde do ostravského archivu,“ líčila osmaosmdesátiletá žena.
Sama není židovského původu, do židovské rodiny se provdala. Její již zemřelý manžel Michal Salomonovič přežil několik koncentračních táborů včetně Osvětimi, podobně jako jeho bratr.
Pracovala jako archivářka a na mapování osudů Židů, kterých žilo v Ostravě do roku 1939 asi dvanáct tisíc, se zaměřila po odchodu do důchodu.
Ostravský archiv od ní dostal celkem třicet čtyři napěchovaných kartotéčních krabic obsahujících informace o lidech židovského vyznání, kteří žili v Ostravě před druhou světovou válkou.
Krapet to Hitlerovi zkazím, řekla si žena. A vytvořila databázi Židů |
Dohromady jde o různě podrobné informace o více než deseti tisících lidech. Badatelka čerpala z dostupných archivů a matrik v Ostravě i širokém okolí, ale informace získávala i ze zahraničí.
„Díky jejím kontaktům s přeživšími holocaustu, kteří žijí roztroušeni po celém světě, získala Ostrava celou řadu velmi cenných dokumentů, k nimž by se jinak nedostala,“ uvedla ředitelka archivu Hana Šústková.
Za údaji v kartotéce Libuše Salomonovičové jsou příběhy stovek rodin rozdělených událostmi druhé světové války, kterým pomohla dopátrat se informací o osudech jejich členů.
„Vrátila tak hlas mnoha obětem holocaustu,“ prohlásila Šústková.
Salomonovičová byla rovněž aktivní spolupracovnicí Londýnského kroužku Ostraváků, který před více než dvaceti lety založil David Lawson z britského Kingstonu. Pomáhal v Ostravě třeba financovat umísťování stolpersteinů – kamenů zmizelých připomínajících někdejší židovské obyvatele.
„Vydali jsme i několik knih. Kroužek bohužel zaniká. Věřím, že ostravští archiváři budou v naší práci pokračovat,“ řekla Salomonovičová.
